... občas se malé tužby plní. Aby se neřeklo, že život je úplně nespravedlivý.
Včera večer jsem byla trochu friendsick. Od anglického slova homesick - což neznamená, že by mi z přátel bylo zle - naopak, stýskalo se mi po nich. Ne po známých, ale po lidech, kteří jsou jako moje druhá rodina. A ne trochu... bylo to trochu hodně. A dnes...
se mi, shodou okolností, podařilo potkat skoro se všemi! Po škole se dvěma.
Stačilo jen chvíli počkat a nehnat se domů. Jednoho jsem dohledala v budově, která vypadala jako ze Dne nezávislosti (vysoká, moderně vyhlížející). S oním člověkem jsme pak počkali na nádraží, až náš počet dosáhl tří. Pršelo a jen se lilo, ale přežili jsme to.
A neplánovaný a moc, moc milý bonus se udál cestou domů.
V jednom nejmenovaném městě se ti další dva sešli. Při koukání na jízdní řád mne osvítil záblesk génia (GLORIA!) - tím městem jsem měla cestou domů projíždět. Moderní technika mnohé ulehčuje - stačilo si vyměnit pár zpráv a domluveno. Z těchto zpráv jsem mimo jiné vyrozuměla, že jeden z těch lidí, kvůli touze po "dobré společnosti", čekání vzdává a nepotkám ho (zprávu "bude tu už jen deset minut" - jsem vyhodnotila nesprávně, pže jsem zapomněla na místní spoje 18:20 a 18:30... jak to tak bývá - po bitvě je každý generál.).
Lehké zklamání, kolona na dálnici a mlha všude okolo. Psala jsem té osůbce, která byla ta-co-počká s tím, jestli by nechtěla jít domů, že nemá smysl čekat tak dlouho. Ve chvíli, kdy jsem zprávu odesílala, situace vypadala dost zamrzle. Nakonec se to scvrklo jen na pět minut zpoždění.
Když jsme dorazili na místo, přepečlivě jsem se rozhlédla a vylítla z autobusu. A nikde nikdo. Dvakrát jsem na Salátka zavolala jejím krycím jménem. Odpověď žádná. Že by to přeci jen vzdala?
Chvíli jsem stála a pak nastoupila zpět. A dveře autobusu se se zasyčením zavřely.
O okamžik později jsem málem dostala infarkt. Mé překvapení neznalo mezí - totiž za oknem autobusu se vynořili ti DVA. Sprint úzkou uličkou za řidičem, ať zadní dveře otevře. Opět jsem lidem v autobuse znepříjemnila život tím, že jsem se tahala s těžkou taškou v uličce. Konečně jsem se vyřítila ven. Musela jsem oba dva obejmout, protože sem si nebyla jistá, jestli se mi třeba nezdají.
Nezdáli! Ze samé radosti jsem zapomněla, co všechno jsem jim potřebovala říct a omezila se na překvapené koktání.
Rychlá analýza situace - jednomu z nich jel autobus. Mě taky jel autobus, ale ten ze kterého jsem vystoupila. Doma na mě čekala neteř a večeře (bez souvislosti mezi sebou) - neohlásila jsem zpoždění. Netušila jsem, kdy mi jede další autobus. Se Salátkem se uvidím v neděli.
Takže jsem se rozloučila a nastoupila zase tam odkud jsem vystoupila. Řidiči jsem byla viditelně sympatická.
Ale co - stálo to zato. Aspoň na tu chvilku =)
Neuvěřitelně zmatená koncovka, ale potěšila.
Žádné komentáře:
Okomentovat