Gurmánský koutek

Jsou tomu už tři týdny a kousek, co jsem měla možnost zažít nevšední gurmánský zážitek.

---

Jak už bylo kdesi řečeno… Blair vyhrál na plese poukázku na Sushi menu pro dva. Tehdy, aby se zbavil odpovědnosti za případný neúspěch, nechal si lístky vybrat mou maličkostí (ráno po tombole se někteří z nás divili, jaktože na prostírání u Dorňáků není modrý běžící mustang, kuřátka jsou zelená a nemají žlutý podklad atd. - to byly jedny z motivů na tombolových lístcích).
Po několika bezvýsledných pokusech prodat poukaz na černém trhu, či jej směnit za komiksy nebo dokonce za blíže nespecifikované služby, pozval nakonec, ve vší nevinnosti, do restaurace mě, jakožto svou tombolovou Lady Luck.
Večeři bylo nutno objednat tři dny předem, a objevit se v restauraci U kapucínů do konce března. Takže slovo dalo slovo, padl jeden důležitý telefonát(rezervace), a 19. března agent Imperial Intelligence nastoupil na vlak.
Nebudu rozvláčně popisovat příhodu s revizorem(to jistě barvitě vylíčí jeden z aktérů) - vagón byl prý celý od krve - nedopadlo to dobře. Ale nakonec kolem páté v Olomouci na nádraží vystoupil, střepl z drápů poslední zbytky revizora a vydali jsme se směr centrum. V osm hodin měla být večeře.
Díky nespecifikované chybě v plánování jsme dorazili na Dolní náměstí dřív, než pan magistr Dorňák, který se zdržel v práci. Opět se zdržím delšího popisu. V mezičase jsme stihli zdemolovat knihovnu(viz. strip) a sednout si v Jazz tibet music klubu (viz. ilustrační obrázek - brzy!).

A pak přišel čas jít do restaurace na ono úžasné, báječné menu!

Vchod restaurace vypadal poměrně nenápadně. První varovnou indicií mohl být ceník. Ale to už jsme vkročili dovnitř.
Samotný prostor restaurace vypadal… působivě. Stěny vínově červené, strop vysoko převysoko (myslím, že kvůli tomu museli útroby toho starého dvoupatrového domu úplně vykuchat), těžký nábytek z masivního tmavého dřeva… jednoduché bílé prostírání. Jednoduše luxus. A taky dost prázdno.
A jedno nám bylo jasné - v tomhle podniku by asi nebylo možné požádat, aby nám jídlo zabalili, že si to sníme doma - smůla pro Lorda, který se těšil, že mu taky kousek přineseme.

Slečna, co se tam starala o obsluhu, nás usadila ke stolu a nechala nám moment, ať se aklimatizujeme. Pak přišla s nápojovým lístkem v ruce a profesionálním úsměvem: "Můžu vám nabídnout nějaké víno?"
Vyžádali jsme si nápojový lístek. Slečna pochopila, ale úplně mylně. "Vy si asi chcete vybrat, jestli červené nebo bílé, že?"
Neschopní nějaké smysluplné odpovědi jsme zakývali hlavou.
A opět nám nechala nějakou minutu na rozmyšlení a odešla. Blair otevřel lístek a já měla možnost v praxi vidět spisovatelský obrat "srdce mu na pár momentů vynechalo"… a nebo to tak aspoň vypadalo.
Pokud bychom si bez rozmýšlení cokoliv vybrali, museli bychom nějaký čas v restauraci umývat nádobí - spodní laťka nabídky vín začínala u 500 korun. Chvíle přemýšlení, vymýšlení plánů úniku. Prozkoumali jsme peněženky a zjistili, že dohromady tolik nedáme(kdyby nebyl Blair oslaben střetem s revizorem, tak možná…). Tudíž mě nakonec Blair pozval - dle svých slov -na nejdražší minerálku ve svém životě.
Pak přišel čas na jídlo.
Slečna se nám pak s neodbytností obsluhy v MacDonaldu snažila provětrat peněženky další větou: "A to sushi bude jistě jako předkrm, že?"
Opět jsme ji decentně odbyli s tím, že se rozmyslíme.
A pak, konečně, nám bylo sushi přineseno.

Na dlouhých skleněných podnosech. Pro každého asi deset až dvanáct kousků (když nás napadlo je spočítat, už jsme byli v půlce, a nikdo z nás nevěděl, kolik jich vlastně snědl). Spolu s mističkou sójové omáčky, něčím příjemně pikantním, co připomínalo české červené zelí, a čímsi, co na první pohled vypadalo přibližně asi jako… zelené ptačí hovínko, a co bylo mým spoluhodovníkem označeno za wasabi.

Chvíli jsme se kochali pohledem a snažili se uhádnout, z čeho by jednotlivé kousky mohly být - odhalili jsme chobotnici, krevetu, syrovou rybu, rýži, sezamová semínka a mořské řasy.
Snad zafungoval force persuasion, vrozená zvědavost nebo rychlá instruktáž, jak že se hůlky drží(a že to není nic těžkého!), ale nakonec se mi podařilo agenta přemluvit, aby onen božský pokrm nejedl barbarským evropským příborem, ani ho nenapichoval po vzoru olympijských oštěpařů na spojené hůlky, ale snědl ho tradičním způsobem. A že mu to docela šlo =). (Žádostí o ukázkové "Ittadakimás!" jsem ho už radši neobtěžovala.)

Tak jsme hodovali, zapíjeli sushi drahou minerálkou (saké bohužel v nápojovém lístku neměli a další ósaké či-li alkohol tam byl moc drahý) a snažili se ignorovat ty dva postarší pány, kteří seděli v prázdné restauraci asi patnáct metrů od nás, bavili se řečí, která nebezpečně připomínala italštinu a jen málo chybělo, abychom je mohli označit za mafiány (tzn. aby místo placení vytáhli Thompsona popřípadě nějakou jinou palnou zbraň a restauraci místo placení... vyčistili od personálu i návštěvníků.).
Ale zpátky ke gurmánským prožitkům. Wasabi je výborné. Když se vám dostane na jazyk, máte pocit, jako by vám v ústech vybuchla malá nukleární nálož, vypálí vám do chuťových buněk kráter a zůstane vám po něm v puse trochu sladko. Mňam.
A sushi namočené v sójové omáčce... hmmm, dobrotka. Sushi z chobotnice se nepodařilo ani jednomu dostat do sebe vcelku.
A než jsme se nadáli, bylo po jídle. Odložili jsme hůlky, do přiložené krabičky jsme odložili příslušný obnos (výpalné ;) ) a poukázku. Sebrali kabáty, rozloučili jsme se a zmizeli jsme.
K Lordovi jsme přišli později - chtělo se to po sushi trochu projít, abychom ho strávili a neměli těžké spaní... ale to už je zase jiný příběh...

Ale tolik ke gurmánskému koutku - sushi je výborné - komukoliv doporučuju - životní zážitek ;) .