Zúčtování

Chtěla jsem sepsat novoroční duševní má dáti/dal už asi dva roky a nikdy na něj pořádně nedošlo. Asi, že jsem se bála, že bych mohla porušit to či ono kouzlo situace, nebo než jsem to duševní účetnictví převedla v konečnou rozvahu, nebylo mi do psaní… ale tento rok jsem se do toho vrhla s chutí. Nebo líp, nastartovaná znechucením z minulého roku. Rozhněvaná mladá žena. Psala jsem, psala a psala… Asi čtyři stránky, jedovaté a cynické. Bez jmen a míst, samozřejmě. Když jsem dopsala a nechala to chvíli odležet(díky pane Covey!), po přečtení jsem zjistila, že se ty zhuštěné ?glosy? nápadně podobají klasickým ústně předávaným moudrům. Vypisovat vše nemá cenu. Ne, že by to snad nebyla pravda, ale ti, kteří loni výrazně přispěli ke zformování některých postřehů, by nemuseli ocenit terapeutický účinek ani těch několika málo řádků tady dál, neméně komplet seznam. Ale aspoň ve zkratce, co mi minulý rok připomněl…

Heslo „Dobrá nálada sice většinu problémů nevyřeší, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji udržet.“ opravdu platí. Někdy váš pozitivní přístup vytočí někoho dokonce natolik, že vás obviní, že žijete v imaginárním světě. Že žijete občas v alternativní realitě? Možná. Ale to je zas něco jiného.

Nikdy neexistuje jediná univerzální pravda a stejně tak jeden náhled na věc. Ale většina lidí je přesvědčena o tom, že jen ta jejich je ta pravá a jediná správná. A do krve se s vámi o tom budou schopni hádat.

Pokud jste iniciovali vznik nějakého projektu a pracovali na něm, někdy se stane, že při zveřejňování oné práce vás ostatní zapomenou upozornit, že se bude vůbec zveřejňovat. Asi to brali jako společenský přežitek.

Lidé neříkají většinou to, co si myslí. Jakmile vás ale kritizují, je to vždycky myšleno upřímně a po pravdě. Někteří přitom vystupují, jako by měli doktorát z psychologie. Nebo dva. Nejmíň.

Když má skupina lidí určitý názor, i sebelepší argument jedince je na houby.

A evergreen na konec: Dobrý skutek či úmysl musí být dvakrát až třikrát spravedlivě potrestán.

Ale abych nebyla jen zlá. Kromě oné hromady sraček (ano, čtete naprosto správně) a boje s lidskými větrnými mlýny (můj věrný Sancho Panza byl Toe ;) ) se totiž staly i pěkné věci. Utužila se stará přátelství (v novojíčínskopříborské oblasti, abych nikoho nejmenovala), navázala se nová. Našli se i takoví, kteří se mě nezalekli a chtěli se mnou aspoň chvíli jít po cestě života ručku v ručce. A já si toho moc vážím. ((Tohle mi dalo největší práci nějak neutrálně popsat. Uá. Sice bych měla být „tvrdá, nekompromisní a ničit falešné naděje“ … ale holt, když vám na toulavých kocourech a těch, co vás mají rádi/milují aspoň malinko záleží - ať už k nim cítíte cokoliv, je to těžké. I když – teď se můžou kocouři tak maximálně toulat kolem časové kapsle :( … (narážka 2v1 – My sassy girl… a hádejte, v jakém seriálu se ještě časová kapsle objevila?)))

Ale za lidi co znám… asi bych (až na pár výjimek, kterým minulý rok popřál docela dost radostí... možná si to vybrali i za nás ostatní :) ) jim přála, ať je tento rok lepší než ten loňský.

Letos…

Se hned zezačátku nevyhnu úvahám o smrti a životě. Je zajímavé, že když se na sebe člověk dívá den po dni v zrcadle, připadne si stejný. Čas jakoby kolem nás protékal a nechává nás netknuté (zatím, to přijde… pokud nejste nesmrtelní nebo nemrtví ;) ). O Vánocích přijela na návštěvu sestra i s neteří. Neteř roste strašně rychle. Je ukecaná, trochu rozmazlená (které děcko by nebylo? Mít tři tety!) a hyperaktivní… ale je naprosto okouzlující. Zvlášť, když se upřímně radovala z dárečků. U tří, čtyřletého děcka nemáte takový problém s výběrem, abyste mu vykouzlili na tváři úsměv a radostné: „Jéé!“

V kontrastu proti mládí – tento pátek se koná pohřeb. Umřel prastrýc. Už dlouho byl slabý na srdce. Tak slabý, že ho nechtěli vzít na operaci. A starat se o malé hospodářství není jen tak. Jako malí jsme se u nich mohli dosytosti dlachnit zvířata, které některé dnešní děti znají jen z obrázků – zvířata a jejich mláďata. Krávy, kočky, husy, slepice (doplňte si k nim mláďata, vzpomenete si na všechny? ;) ) … a skoro každoročně v lepenkové krabici v kuchyni byla kupa ukníkaných štěňat nejasného původu (známá jen matka, seznam potencionálních otců dlouhý, ale vytříbený). A teď ta osoba jednoduše není… a na pratetě si čas taky vybral svou daň. Staří lidé vypadají tak strašně křehce. Dá se zvyknout na to, že kolem vás umírají lidé? Asi ano… ale chce to celoživotní trénink. A nebo specifické zaměstnání.