Mrazivé vzpomínky na Vídeň

Jak se mi taktně pokoušel naznačit ujo Google, dnešní den uplyne sto padesát let od narození Gustava Klimta. Tento pán má u mě svým způsobem vroubek... tak mě napadlo, že by ona slavná výprava do Vídně za vánočními trhy možná stála za zaznamenání, než se mi všechny podrobnosti z hlavy vytratí úplně... jelikož se to událo už před nějakou dobou. 

Onen časový horizont je sporný a děsivý zároveň. Sporný, jelikož pravděpodobně neexistuje jeho obrazová dokumentace, podle které by se dal připomenout... a děsivý, protože jen dokazuje, jak rychle čas běží, vzhledem k tomu, že datace se pohybuje někde mezi dobou, kdy jsme s Miou vymysleli, že se jisté první setkání odehraje ve Vídni v opeře (a bude do toho zatažený i pan Mahler) a dobou, kdy se má milá sestřička rozhodla podniknout přesun k protinožcům (což vylučuje i dobu před loňskými Vánocemi, které už trávila v letním počasí kdesi v Perthu), jelikož na vánoční trhy ve Vídni chtěla právě ona a pak jsem musela jet jako zástup.

Ale abych se dostala k onomu památnému dni... kdy mrzlo až praštělo, rtuť venkovních teploměrů se klepala kolem dvaceti stupňů pod nulou, a naplno jsem pochopila na vlastní chodidla, proč pošťáci v podobném počasí nenosí sněhule ale goretexové trekingové boty... a celou záležitost jsem neodstonala jen díky termosce s horkým čajem a následně výbornému punči.

Nejdražší veřejné toalety ve Vídni

Obejít, co jsme chtěli vidět, se nám díky zimě podařilo v rekordním čase a do doby příjezdu autobusu zbývala ještě nějaká hodina a půl. Takže jsme zamířili do podivně vypadající budovy umístěné hned u místa shromaždiště. Secession. Samozřejmě jsme neočekávali, že půjde o nějaké Muzeum umění, ale Klimt je Klimt a velkými transparenty snad všude po Vídni se hlásalo, že byste návštěvu podobných prostor neměli zmeškat, životní dílo, atd. Snad proto jsme měli přehnané představy, kolik se o Gustávkovi dovíme.

Po chvilce rozčarovaného bloudění jsme zamířili kamsi do sklepních prostor. Tam byla velikánská freska na stěně, očividně ne-až-zas tak úplně dokončená... a to bylo všechno. Za osm euro jsme tak z Klimtova díla viděli opravdu... kus. Jeden. Moderní umění v horních prostorách bylo na můj vkus až příliš moderní (ono vůbec umění 20. století vyjma secese kolem mě prosvištělo a nezanechalo hlubší dojem... zato nad výstavou umění 19. století na Pražském hradě při Muzejní noci jsem si víceméně spokojeně pomlaskávala). A i když komiks/kresba na roli papíru, zabírající celou jednu místnost tak 10x10 metrů, byla zajímavá a výstava snímků zachycených špionážními letadly taky měla něco do sebe... čekala jsem něco víc. Alespoň, že měli čisté toalety (což je pro turistu při úmorném dni plném trajdání po cizím městě nezbytnost... zvláště když pobočky rychlého občerstvení přetékají ostatními kulturymilovnými cestovateli úplně všude).

Mírnou pachuť zklamání na patře jsme pak zajedli smaženým banánem v jediné ještě otevřené restauraci na tržišti vedle, v zoufalé snaze před odjezdem nezmrznout.


Osobně návštěvu Secese hodnotím jako nejdražší návštěvu veřejných toalet ve Vídni. Když už si na Klimta vzpomenete, a budete se chtít pokochat nějakými jeho díly, tak tam rozhodně ne-e.