Další krok k dospělosti

Kroky k dospělosti... zní to tak vážně. Spíše se dá říci k samostatnosti! Musím se podělit o radost z vítezství! Pustila jsem se do urputného boje s pračkou na privátě (přezdívanou "otočný pisoár" či "pisoár s odstředivkou")... kdy se zápolilo:

- s programováním - návod na pračce je v odporném dialektu lidské řeči, v němčině

- s kousajícími dvířky bubnu - nejradši mají prsty a hrozně rády lámou nehty

Přes všechna úskalí se podařilo - vyprané kousky vypadaly stejně jako před praním, ovšem nečistoty se odtamtud stáhly pryč. Avšak válka není dobojována. Šlo jen o povlečení a teď čeká rota triček a regimenty ponožek... prádla barevného a bílého, ale první triumf je doma! Hurrrááááá!

Pracovní plán

Ilustrace a obrázky
strip "hodná milá holka"
RPG T-shirthood
Jezdci apokalypsy
obrázky k RPG (stále v plánu, teď když se objevila konkurence, možná zas něco stvořím)

komiks
překlad
- Golden City(do Velikonoc asi nestihnu)
- Danger Girl (Transcomx)
- Deník vraha - výpomoc Lysandře s překládáním komiksu do angličtiny (upřesněny fonty, teď jen dopilovat překlad)

tvorba
L.O.V. (aka Legenda Ostravského Vampýra) - sourcebook (snažím se!)

U ledu
Den druhý - Lineage 2 a chrámy zavřené nejen v úterý
Piráti fandomu (čeká se na dostatečně velký kus papíru a dost času, v plánu náčrtky)

UP Mission

Překlad: Fred Chappell : The Beard (poslední korektury)
Toni Morrison : The Bluest Eye (do příštího pátku 1 str.)
Seminárka: Makroekonomie

Pravda o kreslířích

Blog Briana Chinga

Blog Jima Lee

---

"For Aspiring Pencilers Only

Every so often I get an e-mail from and aspiring penciler asking me for advice. I usually end up saying things like "work on your faces, anatomy and backgrounds-- and if you have the talent and the discipline, you'll hone your skills enough to the point where editors have no choice but to hire you." But, honeslty, my instinct is to always say "don't do it!" Go into some other line of work and be happy. This is tough work, the hours are long, the pay is less than spectacular, and even if you are lucky enough to get work you will probably not draw the things you were hoping for. Most aspiring artists have portfolios filled with pics of Batman, Wolverine, etc. doing something heroic or dynamic. They are running, jumping or punching out the bad guys. It's the most fun stuff to draw and probably what you practice most often. In reality, your first gig will probably have you drawing Alfred going to Starbucks to pick up a latte for Master Bruce or Peter Parker going to the library to do some research. Not exactly what you were hoping for when you got the call from Marvel offering you a Spider-Man story was it? But actually those scenes can be fun-- you can draw the quirky kid with his ipod headphones on typing on his notebook while sipping from a cup in the foreground while Peter argues with the librarian. These scences can be fun if you make them fun. The thing is, can you draw all these "normal" people in normal situations? And if so, can you do it for 22 consecutive pages? Chances are that the story you're hired for won't have any action whatsoever. Unless your name is Jim Lee or Frank Miller you have to take what you can get from the editors out there and the assignments given to you will not be very spectacular. Just something to think about if really want to be a penciler. I've heard editors say this in the past-- if you are discouraged by any of this, you are probably not meant for this business.

Now for the other side if this-- say you are a HUGE Star Wars fan and are given the opportunity to draw Obi-Wan and Anakin sparring in a pre-Episode III comic? Wow, they're actually going to pay you for this? Although the job is tough and the hours long (sometimes 12-15 hours a day), in the end you are getting paid to draw, how cool is that. I can think of worse jobs out there.

-B"

All those little pleasures

... občas se malé tužby plní. Aby se neřeklo, že život je úplně nespravedlivý.
Včera večer jsem byla trochu friendsick. Od anglického slova homesick - což neznamená, že by mi z přátel bylo zle - naopak, stýskalo se mi po nich. Ne po známých, ale po lidech, kteří jsou jako moje druhá rodina. A ne trochu... bylo to trochu hodně. A dnes...

---

se mi, shodou okolností, podařilo potkat skoro se všemi! Po škole se dvěma.
Stačilo jen chvíli počkat a nehnat se domů. Jednoho jsem dohledala v budově, která vypadala jako ze Dne nezávislosti (vysoká, moderně vyhlížející). S oním člověkem jsme pak počkali na nádraží, až náš počet dosáhl tří. Pršelo a jen se lilo, ale přežili jsme to.
A neplánovaný a moc, moc milý bonus se udál cestou domů.
V jednom nejmenovaném městě se ti další dva sešli. Při koukání na jízdní řád mne osvítil záblesk génia (GLORIA!) - tím městem jsem měla cestou domů projíždět. Moderní technika mnohé ulehčuje - stačilo si vyměnit pár zpráv a domluveno. Z těchto zpráv jsem mimo jiné vyrozuměla, že jeden z těch lidí, kvůli touze po "dobré společnosti", čekání vzdává a nepotkám ho (zprávu "bude tu už jen deset minut" - jsem vyhodnotila nesprávně, pže jsem zapomněla na místní spoje 18:20 a 18:30... jak to tak bývá - po bitvě je každý generál.).
Lehké zklamání, kolona na dálnici a mlha všude okolo. Psala jsem té osůbce, která byla ta-co-počká s tím, jestli by nechtěla jít domů, že nemá smysl čekat tak dlouho. Ve chvíli, kdy jsem zprávu odesílala, situace vypadala dost zamrzle. Nakonec se to scvrklo jen na pět minut zpoždění.
Když jsme dorazili na místo, přepečlivě jsem se rozhlédla a vylítla z autobusu. A nikde nikdo. Dvakrát jsem na Salátka zavolala jejím krycím jménem. Odpověď žádná. Že by to přeci jen vzdala?
Chvíli jsem stála a pak nastoupila zpět. A dveře autobusu se se zasyčením zavřely.
O okamžik později jsem málem dostala infarkt. Mé překvapení neznalo mezí - totiž za oknem autobusu se vynořili ti DVA. Sprint úzkou uličkou za řidičem, ať zadní dveře otevře. Opět jsem lidem v autobuse znepříjemnila život tím, že jsem se tahala s těžkou taškou v uličce. Konečně jsem se vyřítila ven. Musela jsem oba dva obejmout, protože sem si nebyla jistá, jestli se mi třeba nezdají.
Nezdáli! Ze samé radosti jsem zapomněla, co všechno jsem jim potřebovala říct a omezila se na překvapené koktání.
Rychlá analýza situace - jednomu z nich jel autobus. Mě taky jel autobus, ale ten ze kterého jsem vystoupila. Doma na mě čekala neteř a večeře (bez souvislosti mezi sebou) - neohlásila jsem zpoždění. Netušila jsem, kdy mi jede další autobus. Se Salátkem se uvidím v neděli.
Takže jsem se rozloučila a nastoupila zase tam odkud jsem vystoupila. Řidiči jsem byla viditelně sympatická.
Ale co - stálo to zato. Aspoň na tu chvilku =)
Neuvěřitelně zmatená koncovka, ale potěšila.

Velký flám

aneb svéráz plesové sezóny. Sobotní večer, šest osob a akce ve znamení pití všeho druhu, zábavy a hlavně tance. Někomu by to mohlo znít jako dobrý námět na horror, ovšem jak tomu bylo doopravdy...

---

Předem bych chtěla upozornit, že uvádět mě, jako hlavní iniciátorku je poněkud nepřesné. Ovšem svůj podíl na zorganizování nepopírám :). Po fiasku minulého roku (kdy ztroskotal megalomanský plán vymetání plesů v Brně i jinde...) se zadařilo. Tentokrát se bez větších komplikací domluvil počet účastníků, se štěstím přímo husarským jsem koupila lístky-místenky a pak už nezbylo než čekat. Přes poměrně katastrofické scénáře - namátkou souboje mano e mano v bahně či přetvoření prostor plesu v Club Hell - se celá akce začala rozjíždět víceméně poklidně.

Dějství I. - Přípravy
Monsieur MacBlair dorazil relativně dřív, než zbytek Brňáků, za účelem zkulturnění. Když se z poněkud plyšově vyhlížejícího* tuláka stal mladší bratr mafiánského bosse, vyrazili jsme směrem na Dolní náměstí. Tam už čekal Lord a Albi, oběd od Lordovy maminky (druhý chod jsem snědla já a Blair nedostal ani knedlík, přiznávám se) a Epizoda 3 na PS2. Pánové si vyměňovali data a Míša mi popisovala pikantnosti předvalentýnské párty, která se udála v Brně. Albi vypadala krapet nemocně, ale vzchopila se. Pak jsme si chvíli hráli a než jsme se nadáli, tak dorazil Cece a Salla... a posléze na moment, jako čestný host, i Adamsith. Stačili se s Lordem a Blairem trochu pokočkovat způsobem, který trochu připomínal jistá bojová umění.

Po dohodě jsme se rozdělili na dámskou a pánskou část. Neměla bych opomenout vzpurný automat u PRIORu, který holkám umíněně vracel mince a nechtěl vyplivnout jízdenky. Tudíž jsme se vycházkovým tempem prošly ke Koruně a zpět.

Když se nám podařilo dojet na privát, daly jsme se do procesu, jehož podstata opačnému pohlaví v některých případech uniká - do kouzlení (trocha glamarye pod oči a je to). Bez úspěchu jsme se pokoušeli Mirku přesvědčit, aby šla v šatech (a jak jí slušely! **). Bez úspěchu jsme se pokoušely Mirku přemluvit, ať se nechá nalíčit (a jak by jí to pak teprv slušelo!!! ). Bez úspěchu jsem se pokoušela Mirku přemluvit, ať si odpustí nemístné komentáře k výrobě Míšiného účesu***. Nakonec jsme s úderem sedmé hodiny byly připravené. A pánové nikde.

Tak jsme museli počkat půl hodiny, než se došourali do čokoládovny, vyšňoření pánové a vyšňořené dámy byli zdokumentováni fotkami a mohlo se vyrazit.

* plyšově vyhlížející - zkráceně "plyšový" - je termín, který byl vyvinut a upřesněn společně se San. Abych to osvětlila: jedná se o přímou úměru v podobnosti a četnosti ochlupení v porovnání s Wookieem ;)
** Jiřímu by se dle kánonu anime... a jako správnému anime-fanouškovi jistě spustil nosebleed.
*** ukázka: Salla : "Tady ti ještě čouhá pramínek! A tady odstává!" *dětinsky nadšeně ukazuje prstíkem*
Sid: *tiše si pro sebe skřípe zuby a snaží se moc neublížit Albi, jak jí připevňuje pramínky vlasů k jiným pramínkům vlasů a uvažuje jak by Salle píchla vlásenku do oka*

Dějství II. - Ples
Šest nás vyšlo do studené noci směrem k budově Olomouckého kraje. A že byla doopravdy zima - skoro mráz a děsně foukalo. Někomu to vadilo více, někomu méně. V takovém počasí ani ten kabát nebyl moc co platný. Zvlášť pokud pod kabátem máte koktejlky, které moc nezahřejí.

Ale těsně předtím, než by někteří prochladli, jsme došli k zadnímu vchodu , kudy bylo možno se do míst konání dostat. U vchodu jsme byli odbaveni a vybaveni čokoládkou (já s širokým úsměvem pozdravila spolužačku z Japonštiny, která se podílela na organizaci a stála hrdinně proti příchozím.).

Roztomilá mezihra byla u šatny s kabáty. Míša a Mirka byly dle kodexu gentlemana obslouženy svými partnery... já jsem zákeřně a s milým úsměvem vrazila svůj kabát do ruky Blairovi (ať netrhá partu).
Následovalo nenápadné obhlédnutí prostor a hledání našeho stolu. Což se víceméně bez komplikací podařilo. Řešilo se přidělování buráků (někdo se obětuje a sebere je z dalších stolů...).
Chvíli byla nálada poněkud... strnulá. Ale brzo se zábava rozjela. Další vývoj událostí poněkud splývá. Ne, že bych si je nepamatovala, ovšem nebudou přesně chronologicky.

Došlo na obstarávání pití. Blair se rozhodl (a velmi doslovně, jak při placení zjistil) plácnout se přes kapsu a pozvat mě na vodku s martini*, ale vybrali jsme si špatný bar. Po lehké slovní přestřelce typu:
B: "Vodku s Martini prosím. Dvakrát."
A: "Vodku a martini? Každé do jedné sklenky?"
B + S současně: "Nee! Vodku a martini spolu! Do jedné sklenky! A dvakrát!"
Barmanka zřejmě klasické vzdělání neměla... ale nakonec jsme požadovaný nápoj dostali. A byl výborný. Mňam!

Ples je od toho, aby se na něm i tančilo... a tudíž, když nikdo u našeho stolu nevypadal, že by se chystal protančit večer... s blatrem Blairem jsme převzali iniciativu a provokativně odešli trochu osvěžit znalosti z tanečních. A podařilo se. Tam, kde by třeba takový Cece popisoval hudbu stylem"AMV či krok sun krok" se nám podařilo objevit i nějaké náznaky jivu nebo cha-chy. Na jeden zátah jsme prošli víceméně všemi místy, kde něco hrálo - jazz v restauraci, kde jsme měli stůl. Cimbálovka na chodbě hrála tradičně - polka vklidu, ovšem když začali hrát čardáš - klidili jsme se pryč (o čardáši můžu vyprávět poměrně humornou historku z kolony). V hlavním sále hrála skupina s podivným názvem L.I.F. - krok sun krok popové variace zvládne skoro každý. Když jsme zjistili, že máme nahoře na "balkóně" diváky(pozn. rozuměj zbytek známých), rozhodli jsme se vydat za nimi.

Posléze se zábava víceméně rozpadla - pamatuju si na to, jak se nakonec i zbytek odhodlal jít tančit (jazz je prima =) ). V přestávkách mezi tančením se řešily samé zajímavé věci typu - proč se Blair tak leskne**, "Kolik by UV lampa odhalila slečen, které se oddávaly jiné zábavě než tanci, pití či konverzaci", náš známý Blair a jeho výběr známostí na jistých akcích (ano, mluvilo se o "těhotné prostitutce" - což je vágní a dost ofenzivní označení oné slečny z předvalentýnské párty, ovšem nikdo z nás netuší nakolik přesné a výstižné), a jiné veskrze zajímavé věci. Během té doby se pánové kamsi ztratili, posléze se zase našli a měli spoustu zážitků ke sdělení.
Když dohrálo country a hrál jazz, naše šestice se vmísila na parket... a někteří skoro zapomněli na to, že je tombola. K té bych mohla podotknout jen to - že ač byly ceny velmi hodnotné - přeci jen mám radši tomboly, kde je místo 55 cen cen 200, i když nejsou tak luxusní.
Ale vyšli jsme na balkón, zaujali místo, kde bylo vidět dobře na ceny a vyčkávali. Kdosi už to zmiňoval, ale vyhlašování bylo zábavné, takže ta víc než hodina jakoby zmizela. Nakonec se dočkal jen jeden z nás. Zde už mnohokrát zmiňovaný Blair. Zářil jako sluníčko, když uháněl po schodech dolů, aby si vyzvedl cenu - poukaz na Sushi menu.
Po tombole jsme se opět víceméně rozdělili.
Zábava trvala asi do půl druhé. Kdosi navrhoval počkat, až nás organizátoři vyhodí, ale to se nepovedlo. Během té doby se tančilo, pilo. Někdy oboje... S agentem číslo 005 jsme opět podnikli okružní cestu po parketech... zjistila jsem, že Disco dances (a nemusí být ani kazašské, když už jde o ty správné "zlaté hity") mi nesedí. Chvíli jsme se zašili na ochozu-balkóně... je ohromně zvláštní, že i když neděláte nic, jen sedíte, koukáte dolů na parket, jste trochu unavení a drobet alkoholu a dost endorfinů vyplavených tancem vám koluje v krevním oběhu, cítíte se jednoduše fajn a báječně. Po chvíli jsme byli na balkóně objeveni Mirkou a Cecem. Mirka i Cece mi ochotně pomohli se zbytkem Sex on the beach (pozn. tenhle koktejl bych si zas někdy měla dát!). A skupinově jsme šli hledat dva zbývající členy šestice. A našli jsme.
Míša vypadala poněkud unaveně, takže slovo dalo slovo a rozhodli jsme se vytratit.

Venku byla zima ještě o krapánek větší než předtím. Zastavili jsme se v čokoládovně pro věci, my holky se trochu víc přioděli, ať nezmrznem a vydali jsme se na cestu za noclehem.
Cesta byla skoro nezapomenutelná. Zima strašná. Ale potom, co jsme urazili cestu asi tak k Pedagogické fakultě, začalo sněžit. A sněžilo víc a víc...
A naše šestice se trochu pomalu, ale vytrvale blížila směrem k Dolnímu náměstí ztichlým městem a mrazivý noční vzduch sladce voněl, pocukrovaný vločkami.
Moment rozměru přímo poetického, vhodný k zapamatování, co při vzpomínce skoro zahřeje u srdce. A zvlášť, když vám nemrznou ruce =).

* vodkatini - protřepat, nemíchat. Jasné?!
** Třpytky na Blairovi se dají vysvětlit naprosto jednoduše(až bude čas, hodím sem "konspirační" obrázek =) ). Nerada bych některé osoby obírala o vymýšlení různých více či méně bombastických způsobů, jak se třpytky z mých šatů mohly dostat na různá místa agenta 005. Vysvětlení je naprosto jednoduché... a, možná ke zklamání některých, až příliš cudné. I u toho nejnevinnějšího držení při tanci, a zvlášť pokud se mu malinko potily ruce, mu musely na dlaních třpytky ulpět. A to nemluvím o různých otočkách a tanečních kreacích - tím se vysvětluje sako. A pokud máte stejně jako Blair ve zvyku si pročesávat prsty vlasy a při konverzaci si tlapkat mimoděk na obličej, tak je nasnadě proč házel odlesky až za ušima.

Dějství III. - Epilog
K bytu "Lordových" jsme docapkali kolem půl třetí ranní. Přes tajnou/netajnou chodbu jsme se dostali do pokoje. Podrobnostmi z usínání a ohledně chrápání jednotlivých osob nedisponuju. Potom, co jsem se převlékla do noční košile a zalezla do spacáku, jsem v minutě spala.
Ráno bylo jasné, že Blairův optimistický plán jet domů kolem půl šesté, posléze změněn na kolem osmé, se nevyvede.
Vstávalo se kolem půl jedenácté. Dostali jsme snídaňo-oběd... u kterého se opět vedly zajímavé diskuze.
Pak nastal čas chystání se, balení věcí... vyfasovali jsm dokonce každý svačinu. Míša a Libor zůstali doma a na mně bylo, abych zbytek dovedla zrádnými olomouckými uličkami až na nádraží.
A taky že jsme se tam dostali. Chvíli sem s trojicí zůstala v kupé a pak už jen zamávala odjíždějícímu vlaku... a tahle akce... "velký plesový flám" právě skončila.

Na závěr by se, jako na divadle, asi hodila malá děkovačka. Děkuju Míše a Liborovi, že stáli při mě a pomáhali při organizování. Děkuju Vlastíkovi, že mi dělal na plese společnost (ačkoliv jeho pověst/dobré jméno byly poněkud pochroumané, ale choval se jako džentlmen, nemůžu si stěžovat =) ). Děkuju Mirce a Jiřímu, že dorazili(víc lidí, víc zábavy- v nejrůznějších smyslech té věty). Děkuju Liborově mamince, za snídani, oběd, svačinku =). Jednoduše díky všem...
A na závěr malá otázka... zopakujeme si to někdy?

Tančit mezi kapkami deště

aneb večerní zamyšlení.

Občas věci nevycházejí jak mají. Například - usmyslíte si, že večer strávíte příjemným posezením v knihovně, když venku o sklo ševelí kapky deště. A abyste spojili příjemné s užitečným, chcete se vrhnout na překlad Plnovousu ("The Beard" - opravdu ošklivého textu pro loňský zápočtový překlad), které máte mít do pátku co nejpočeštěnější. Ale co se nestane? Po asi 15 minutách spadne síť.

---

Venku stále lije jak z konve. Nějakou hodinku posedíte nad překladem a pak jdete pomalým krokem na privát.

Schoulení v bundě a s kapucí na hlavě (Subjekt si myslel, že bude pěkně, takže si nevzal deštník, naivka.) v dešti. Koukáte na to, jak se nádherně leskne stará kostková dlažba ve světle pouličních lamp, a v tom opojení právě zrozeného básníka si neuvědomíte, že stojíte příliš blízko kaluže.

A nejbližší auto vás ne sice přílíš, ale velmi citelně onou vodou z kaluže ošplíchne.

Po tom už radši zmizíte ke vchodu OP Prostějov, který skýtá útočiště a je hned vedle zastávky. A konečně se dočkáte. Autobus dojede. Okna má uplakaná vodou padající z nebe a lidé dýchají s otevřenou pusou a zhluboka - protože okna jsou mezi slzami pokrytá mlhou vlhkosti.

Z cesty ke dveřím, které vedou po dvou patrech schodů do sucha a tepla... vám v paměti uvíznou jen střípky. Dva zmoklí sedící na prahu... zmoklý pán a zmoklý pes, jejichž výrazy se kouzelným způsobem shodovaly... a podobné.

Se to tak občas semele. Hloupá nepohoda... ale nestojí za to ztrácet dobrou náladu... však ono to snad přejde... ne? :)

-=vložte výstižný nadpis=-

aneb Les aventures de Cette petite et La Salade en Olomouc...

---

Bylo nebylo, přesný důvod už je zahalen neproniknutelnou clonou zapomenutí, ale stalo se, že do Olomouce zabloudila velmi zvláštní, velmi milá osoba.

Kolem sedmé hodiny večerní... dne sedmadvacátého měsíce druhého byla nalezena, jak bezcílně bloumá kolem olomoucké radnice.

Nebudu vám dále tajit její jméno, byla to Anička... mnoha spíše více známá pod svou přezdívkou Artoo (nebo Salát(ek) ). S batohem a karimatkou na zádech, foťák v ruce a čekala, až ji někdo přijde vyzvednout. Někdo, přesněji já.

První kontakt byl proveden úspěšně... takže jsem svého hosta odnavigovala k automatu na lístky (a zastávce) vedle Sith templu u obchodního domu Prior a tramvají jsme vycházkovým tempem vyrazili směrem k čokoládovně(zasvěcení tuší). Zde si slečna odložila přebytečné bágly, vzala si jen to nejnutnější, protože byl nejvyšší čas jít. Kam?

Studenti APLEKO jsou až na výjimky (třeba mou maličkost, která raději než chlastačku má trénink Capoeiry) velmi společenští... a chodí každé úterý skupinově pít do různých lokálů v Olomouci. Kdo chce pít, vždy si důvod najde - tudíž se pilo za osvobození Tibetu. A kde jinde, než v Tibet jazz clubu. A do toho hnízda neřestí jsem Artoo dotáhla. Možná shodou náhod, ale jakmile jsme dosedli na lavičku a začali chytat nitky hovoru... začalo to vypadat na velmi zajímavý večer - Epizoda 5 v několika málo sekundách?

Nakonec jsme se bavili o Hvězdných válkách, Monty Pythonech... různých sitcomech... IT Crowd mi bylo okomentováno slovy "Ještě nikdy jsem se tak dlouho a usilovně nesmál." ... S Artoo jsme se taktéž pokoutně bavily posíláním lehce šifrovaných zpráv mobilem na specifické čísl(o/a).

Posléze, kolem půl jedenácté jsme se rozloučili s Jazz Tibet clubem... abych zatáhla Artoo ještě jinam - po prohlídce náměstí a panoramatu sv. Michala zdola jsme vyšly úzkou uličkou k baru, který někteří mí drazí přátelé znají, protože je tam pravidelně a ráda táhnu - k Ose. Kde jsme si poručily Bayleis shake a Amarouny (věřte nevěřte... citrónová šťáva vám z whiskey creamu opravdu udělá želé...)

O půl dvanácté, když bylo dopito a přestalo nás bavit pozorovat chlápka naproti, jak věrně hraje zpěváka, jehož hlas se linul z reproduktoru, jsme zaplatily, trochu se prošly a jako myšky se vkradly na privát. Chvíli jsme ještě pobyly na cantině, kde jsme čile debatovaly s ospalým sběratelem komiksů... A kolem půl jedné se šlo spát.

Ráno nás vzbudily mé dvě spolubydlící (zvláštní je, že když vstává a dělá rámus jen jedna, dá se to snést. Ovšem pokud vstávají obě - hluk roste exponenciálně a to už se fakt nedá spát...). Tohle předčasné probuzení nás natolik vyčerpalo, že jsme zůstaly ležet přibližně do desáté hodiny, až půl jedenácté...

Posléze byla Aničce připravena snídaně z pokladů Wonkova privátu. Nikam se nespěchalo... s vědomím, že Artooina maminka (pozn:. i droidové mají své maminky :) ) nás bude čekat v "nějaké místo, kde je něco se spravováním města nebo kraje... nová budova....". Z čehož sem vydedukovala, že půjde asi o budovu Olomouckého Kraje.

Takže jsme se zkulturnily a dorazily na místo. A pak teprve začala ta pravá kovbojka... naše mise byla jasná - vyjet do čtvrtého patra a tam najít oddělení, které se stará o správu studen a vod obecně. Ale, ajaj. Potom, co jsme dojeli v Kraji do čtvrtého patra, jsme zjistili, že patro mají zabrány Severomoravské plynárny, nebo někdo podobný. Ani stopa po vodě. Několik telefonátů a chvíle čekání, než nás najdou... a došli jsme skupinově k závěru, že jsme špatně. A ono ano. Na půl dvanácté jsme měly dorazit do budovy olomouckého... Magistrátu. Takže jsme urychleně sjely výtahem, vyšly ven a sedly na tramvaj. A po chvíli chůze (jak že se jmenuje ten zelený panáček, co se pořád nechtěl ukázat na semaforu?) dorazili na správné místo určení(asi s 45 minutovým zpožděním. To, že měla Artoo v batohu nakreslenou mapu, kde má jít, jsem se dozvěděla až na místě.)

Tam už na nás čekala Artooina maminka a Artooina teta (která tam po svém oddělení Aničku hrdě vodila s tím, že "tohle je moje neteř"... - na první pohled mi bylo jasné, že ty tři patří k sobě - všechny milé a víceméně sluníčka :) ). A šlo se na oběd. Když nás kulajda a stehno z maxikuřete s rýží hřálo v žaludku... a "ti starší" se už rozešli... začaly jsme koumat co dál...

Levné knihy za rohem byly jasná volba. Artoo slintala nad Dekameronem, já zase nad indickým "anime"... Než abychom něco koupily, šly jsme vykrást místní Vědeckou knihovnu. Posléze Artoo absolvovala v tramvaji rychloprohlídku po architektonických památkách Olomouce... na privátě jsme sbalily věci, chvíli si hrály s Ernestem a vyrazily jsme na důležitou misi - na bazén.

Kde jsme zjistily, že voda určitě nemá slibovaných 27 stupňů a že je všude moc zima. Ale nakonec jsme to překonaly. Výřivka a tobogán (dle Aničky se na olomouckém tobogánu stropotobogánuje ), a povinně několik bazénů... a čas uběhl jako voda. Ještě navýšit krytému stadionu účet za teplou vodu ve sprchách a všechno hezky usušit...

Blížil se večer a byl pomalu čas na cestu zpátky na privát. A fotilo se... Cestování po památkách jsme vzaly poněkud důkladněji - zastavili jsme v Dómu... (poněvadž jsme něco málo o Dómu a hlavně o "Přemyslovském paláci" brali v Teorii výtvarné tvorby, byla i přednáška :) ).

Pak jsme chvíli lelkovali... ospalý ani sběratel komiksů na cantině raději nebyl... tudíž jsme se rozloučily s ostatními spolubydlícími s tím, že Ančule posadím na autobus a pak se možná ještě vrátím.

Plán jasný jako facka. Ovšem provedení komplikovanější.

Protože jak je některým známo - autobusy, které člověk potřebuje, jezdí dle nálady. V termínu, který jsme si našly, měly jet autobusy dva. Ovšem jeden měl plno, bral jednoho člověka... a druhý - Capital Express který měl to štěstí, že ten den končil své podnikání v ČR, raději nejel vůbec. Tudíž jsme se po 40 minutách čekání(kdy jsem stačila ještě splnil jednu výtvarnou zakázku pro ZDM), celé promrzlé, vrátily opět do továrny na čokoládu.

S tím, že zkusíme autobus, který jel 21:30... opět jsme se společensky vyžily na cantině... a se zatnutými pěstmi(v každé boxer na neposlušného řidiče autobusu)... a vydaly se opět na

Pak jsme chvíli lelkovali... ospalý ani sběratel komiksů na cantině raději nebyl... tudíž jsme se rozloučily s ostatními spolubydlícími s tím, že Ančule posadím na autobus a pak se možná ještě vrátím.

autobusové nádraží. Chudák Artoo byla nějaká vyčerpaná - už sem myslela, že se cestou složí nebo rozloží - plivala olej... Ale na autobusák jsme nakonec dorazily. Tentokrát bylo v autobusu místo - řidič a stevard byli vyloženě sympaťáci... tudíž Artoo ani já jsme neváhali - ona nastoupila a já pak dělala "toho-co-mává-na-zastávce." S tím, že si to musíme někdy v nejbližší době zopakovat...

Žlutý autobus odjel a já se vydala pěšky zpět do své továrny... Tečka =)

Bonus: fotodokumentace