22. listopad – Akicon poprvé a rozhodně naposled
Dlouho jsem se rozmýšlela, zda jet nebo ne – týden před Koprconem a navíc tak daleko. Ale nakonec jsem se nechala zlákat příslibem křestu prvního online českého komiksu, který vyšel tiskem – Deníku Vraha (podpořte je, prosím!).
Dojeli jsme na Florenc a odtud nás čekala cesta tramvají na Floru. Tobi vezl zásilku zbraní Bubblegunů (mazlivě také Bubláčků – comicsového to děťátka „borců z Brna“... dokonce v pořadí už druhého potomka) do Pavlovského doupěte. Kouzelného comicsového obchodu, říznutého knihkupectvím - Sequoye. Zatímco pánové probírali komiksy odzhora odsdola, já čenichala kolem – a podařilo se mi vyhrabat několik čísel Witchblade (speedpainting Stjepana Šejice mám ráda, ale, pravda – líp vypadá na monitoru). Obohaceni o ně, nejnovější knížku od Neomillnerové(až pak jsem si vzpomněla, že Trifid dává do Vánoc 50% slevu) a o příjemnou rozmluvu s Pavlovským jsme vyrazili na Chodov, na oběd s bratránkem. Nákupní středisko Chodov je prý sice největší v Praze, ale kapacita stravovacích prostor je NEdostatečná. Těžce. Ale nakonec jsme si vybojovali místo v pizzerii. Ale to už jsem málem hlady okusovala stůl. Že jsme blízko se ukázalo po obědě, když naše senzory zaměřily dvě slečny s oušky – ta jedna vedla druhou na vodítku (seme a uke, dominance a submisivita a jejich vyjadřování, to ještě dokážu pochopit... Ale tohle v té konzervativnější části mého já vzbuzuje přinejmenším... údiv. A taky si přitom vzpomenu na Sběratelů kostí, kde sice nebyly neko-holčičky, ale poníci ano.) V supermarketu jsem se potkala s Dodem Feinobim v kostýmu Vadera. Ano, byli jsme doopravdy blízko. Drahá polovička takticky po obhlédnutí prostor zmizela na zdvořilostní návštěvu k bratránkovi a já byla odkázána sama na sebe. A brzo jsem začala skoro litovat...
Záporů Akiconu bylo bohužel více než kladů...
+ Nejdříve ke kladům – mohla bych jít téměř jmenovitě (in order of appearance): Lysandra, Gobloch, Cába, Dod (tyto jsem našla v místnosti Hokkaidó na autorské burze), Mešitka (ukradněte jí někdo ten skicák... chciii! Naskenovat! Hned!), San, Halluzz, Kirana a Venea (ty jsem našla o pár smsek, jeden kyselý Jadřin obličej a drobet klouzání po zledovatělých schodech v nejbližší hospodě. A opět se mi nepodařilo ukecat San, aby nakrelila nějaký obrázek k Equilibriu... ale holt ty heterosexuální pairingy ;) a obtahovala fixou tento obrázek). Vidět se s nimi bylo moc fajn... kdyby byly aspoň o něco příznivější okolnosti, bylo by to úplně super.
+ stravování – japonská kuchyně! Je zdravá a sytá... a na Akiconu byla za přijatelnou cenu. S tím, že sójovou polévku s mořskými řasami dělali skoro tak dobře jako rodilí Japonci.
- Maskoti byli „zvláštní“- pána z placek jsem poznala, ale slečna se mezi dalšími o-kimono-vanými poněkud ztrácela. Zastávám názor, že když už maskot, tak by měl aspoň za něco stát (stačí se mrknout na fotky z Comicssalónu/Istroconu.). Měl by mít pořádné chlupaťoučké uši, ne jen vystřižené z papíru – vypadá to divně. Navíc to podle všeho byly inu-mimi. Kočičí vypadají lépe.
- Galavečer příznivců anime mi moc nesedl. Možná to bylo vzduchem, možná to bylo programem. Než se dostalo k samotnému křestu, naše morálka klesla minimálně o 120%. Nic proti zpívajícím „mejdkám“a „školačkám“(ty samé dvě osoby, jen jiný kostým), ale takhle příště ne.
Musím se omluvit Lysandře... ale po takovém zážitku (to už se Tobi našel) nás oba brněla hlava a v takovém stavu (plus ještě přičtěme čekání na chodbě s vydýchaným vzduchem), jediné, co velel mozek bylo: ÚSTUP! Věřím, že divadlo bylo skvělé a o hodně jsem přišla (rekvizity byly nápadité a hrozně se mi líbily :) ). Ale fakticky jsem na to neměla sílu :(
- Nemám ráda otaku mužského pohlaví. Tedy jestli se jim vůbec dá říkat chlapi – když se půl hodiny přehadují, která slečna je víc kawaii nebo kakkoi, ano wa zen zen omushiroku nai desu. Možná jsem zlá, ale ať. Podrobnosti a vychytávky z jejich sexuálního života mě skoro unudily k smrti. Beztak to nebylo nic nového a stejně se určitě ve většině případů množí pučením, tak.
Večer jsme tedy zakončili v hospodě... už v průběhu dne začalo sněžit – k večeru se z toho stala úplná sněhová vánice. Takže jsme vzdali jízdu na nádraží a zakotvili jsme opět u bratránka a nabírali síly na odjezd až do dalšího dne...
28. říjen
Vlastenci oslavovali vznik naší Republiky a naše dvojčlenná výprava (T+S) se vydala směr Matička všech měst, Praha. Na koncert U2 ve 3D. A nebylo to špatné. I když – jedna z mých nejoblíbenějších písniček v koncertu nebyla. A 3D efektů mohlo být na koncertě mnohem víc. Takhle jste se prostě dívali na trojrozměrnou hudební skupinu, světlo odrážející se od bicích... a pro fanoušky HIMYM tam bylo několik „crowd five“ momentů. Jen jedno upozornění – když jdete na podobnou akci, nedovolte vašemu miláčkovi, aby vám pustil díl South Parku, kde se o Bonovi dozvíte „krutou pravdu“. Atmosféra koncertu pak nabere trochu jiný ráz.
Z Prahy jsem si kromě kulturního zážitku odvezla také tenisky. Po tom, co sem měsíc musela chodit v trekingových botách můžu zahlásit: Konečně!
25. září
Skoro před 2 měsíci se mi naskytla možnost (díky Staníkovi a za to mu velký dík :) ) jít na charitativní koncert Vanessy Mae. A raut před ním - a věc, která se vám stane opravdu jednou za čas - stálo mě to jen zpáteční lístek z a do Olomouce. Kdesi jsem četla, že „hudebník dokáže rozezpívat duši spící v houslích“ a drobná Asiatka má ten dar. Hrála úžasně. Ale co bych koncertu vytkla – nechali obecenstvo dlouho čekat – skoro 40 minut. A technicky to zřejmě taky neměli úplně dořešené.
Raut byl fajn – fontánky s čokoládou jsou na podobných akcích zřejmě všude (jahody jako z babiččiny zahrádky a ananas, mňam). Nedivím se – bylo to hrozně dobré. Ke konci jsem ovšem zklamaně vrčela – to, že mají u jednoho stolu sushi, jsem zjistila ve chvíli, kdy jsme v sobě měli po koncertě „druhou večeři“ a praskali jsme ve švech.
Byla to hrozně příjemná akce na kterou budu ráda vzpomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat