Naze wa koko ni ikimashita ka...

aneb proč sem tu?
Chtělo to prostě změnu. S tím, že jsem dostala pozvání monsieura Banea, abych tu přispívala na jeden blog... a tuto stránku jsem měla založenou už předtím a teď byl dostatek času proniknout do tajů místního nastavení a ovládání. A výsledek si myslím nevypadá vůbec špatně.
Plus blogspot podporuje přidávání videí z Youtube. Co by si člověk mohl víc přát?
Není radno seděti na více židlích... tudíž to vypadá, že po "zkoušce na dobu neurčitou" je sem blog přemístěn asi natrvalo. (prosím, zkuste se porvat s ovládáním a komentujte XD) .

pozn. prosím přehlédněte ten nabubřelý slogan (kde andělé dávají dobrou noc) ... název blogu už byl na banneru (to je takový ten chlápek... kdo nebyl na přednášce Star Wars google slečen Bossí a San, hořce litujte - nevíte o co šlo ;) ) a jaksi mě nenapadlo nic lepšího ^_~;.

Sumer summary

!!!Update ohledně Klimkovic: Termín se s konečnou platností posouvá na 3-5.8.

Taakže... Festival Fantazie je mrtev (aspoň pro mne), ať žije Festival Fantazie... zřejmě by se hodil report. pozn:. Ohledně prozvoňování - někdo vyčítal, že ho dostatečně nebereme mezi sebe - prozvonění = "myslíme na tebe..."
Tímto mi víceméně začínají prázdniny (pokud klapne brigáda, tak stejně budu dokonce července doma...) - čas kreslení, čtení, dopisování restů, snad i povalování se venku a výletů (ačkoliv to teda podle momentálního počasí nevypadá)...

Momentální stav:

Small victory...

... in the ferocious battle with school exams! Povídka o hodném chlapci, kterému se nedařilo byla po jednom vrácení a opravě přijata. 3 kredity započteny! Hurray! :D

Snad se podaří i ona zapeklitá Grammar v pondělí...

Klimkovice

Abych předešla dalším nedorozuměním a dezinformacím (Mě nikdo vůbec nic neřekl!!! Já si nic takového nepamatuju.) a obviňování mé osoby, že dělám problémy, když vám neřeknu nic přesného. Takže abyste se už nemohli vymlouvat - info ohledně plánované prázdninové akce v Klimkovicích.

---

Po domluvě s většinou snad-se-účastnících se domluvilo datum na víkend 28 -29. července. Mohl by být i přesah stylem 27-29.(velmi pravděpodobně), 27-30., 28-30. - dle toho, jak by se vám chtělo. Bude se jednat o klasickou víkendovku...

Doprava na místo:
Jakýmkoliv pojízdným vlakem na zastávku: Ostrava-Svinov
naproti vlakového nádraží, je autobusová zastávka, tu nepřehlédnete - tam si koupíte 45 min. jízdenku na MHD a nastoupíte do autobusu č.64...
Zbytek cesty (je to asi 200m) a případné průvodcovství domluvou...

poznámka pro majitele drobného zvířectva: Salla-san, jestli se chceš opět vymlouvat na to, že nebudeš mít jak dopravit tam Aylu - dovezu ti přepravku a ubytování bude mít Ayla zajištěno v domě.

Na místě:
Spací kapacita v Klimkovicích je jedno letiště, dvě samostatné postele, gauč, popřípadě by se dala sehnat postel ještě jedna.(Pokud by páry nechtěly spát spolu na jedné posteli, asi by bylo vhodné dovézt si spacák a karimatku. Je to ještě v jednání - možná by bylo možné půjčit si deku nebo peřinu. Ale matrace, se kterými sem počítala - byly by cca. pro další 2-3 lidi, si odvezl strýc.)

Co tam?

Lord vyjádřil myšlenku, že by se rád podíval na místa svého mládí - do Opavy. Pokud by Opava byla málo - můžeme se mrknout do Arboreta v Novém Dvoře . V případě, že se na nás usměje štěstí, by mohl být bazén - Klimkovický bych musela zkontrolovat, ale v Ostravě Porubě je polokrytý a snad by měl fungovat. Nebo je možno navštívit ZOO
Pokud byste chtěli cestovat méně - na kopci nad Klimkovicemi jsou lázně a v nich čajovna.
Bar Desperados pro pro-mexicky orientované je přímo v Klimkovicích.
Pokud by někdo chtěl - nebo měl nějaký nápad, čím program obohatit (nebo by sám obstaral program pro některý večer...).

Co tam není
videorekordér. mnoho postelí.

Co s sebou?
Prosila bych, aby ti, kdo chtějí spát samotní... bylo by vhodné, aby tak dva z vás vzali jako rezervu spacák a karimatku. Po domluvě bych je z domu mohla vzít já... ale dejte pls na mail vědět, jak smýšlíte.
Moc jídla si s sebou neberte - relativně blízko(cca.10min od místa ubytování) jsou potraviny. A tam se dá nakoupit za slušnou cenu vše potřebné. Alkohol a jiné návykové látky dle potřeb každého. Možná individuální domluva ;)

Máte k tomu něco co dodat? Vyjádřete se prosím v komentářích :)

Stěhování

Tři slova. I hate advertisements. Nesnáším reklamy.
Takže stěhuju své Aventures sem.

Legrační. Uvažuju i o stěhování se i mimo síť . Ve městě kde studuju jsou dva priváty kousek od sebe... a teď - dilema.

Komfort, který už znáte, máte ho odzkoušený a vyhovuje...
A nebo...
Vrhnout se po hlavě do něčeho nového?
Které sice není tak komfortní, ale je levný a má úžasnou atmosféru?

Poslední výkřiky do tmy

Krátce je pasováno na "rubriku." Proč přidávat článek jednou za měsíc? A moc se snažit, aby to bylo dle mého nejlepšího vědomí a svědomí kvalitní? Rozhodla jsem se vykašlat se částečně na své tvořitelské svědomí. (Koho má pořád bavit být "až pracně poctivý a důkladný"…) Takže takto. Milovníci dekadence jásejte.

Poslední výkřiky do tmy:

Klíčová slova: Megatokyo, komiks, malí hodní chlapečkové, co se nedožijí konce knihy, Superman pro zítřek(a jiní hrdinové)

---

Podařilo se mi obstarat Megatokyo. Což je opravdu kvalitní komiks o dvou beznadějných… klucích (utratit poslední peníze na letenku za hry na PS 2… není to klukovina? Hm, slabé slovo), kteří uváznou díky výše zmiňovanému problému v Japonsku a řeší to poněkud svérázným způsobem. Taky byste rádi poznali pána, který hledá inspiraci pro řešení životních krizí v shoujo manze? Jedna z velmi úspěšných "manga" které vlastně ani tak japonské nejsou. A to jednoduše proto, že je nekreslí Japonec. Narozdíl od Adama Warrena, (říká někomu něco série Dirty Pair, prosím?), který převzal dobře rozběhnutou japonskou sérii, tenhle komiks začal jako zábava dvou pánů, kteří umí malinko kreslit… dobře - křivdím jim - někdo z nich umí kreslit velmi dobře - a sdílejí lásku k tématu otaku a japonských konzolových her a počítačových her obecně . A s postupem času se dokonce našel někdo, kdo jim ten komiks vydal a pak jim začal dokonce i slušně vydělávat. Taky si myslíte, že Solid Snake vypadá jako MacGyver? :) Bezvadná relaxace, pokud potřebujete nachvíli vypnout. Do půl dvanácté v noci překládáte, pak si hodinku čtete…

Člověk by se při čtení až sám nachnul a začal kreslit. Něco. Kdyby… a je zde dlouhý řetězec kdyby. Není scénář, nejsou nápady (Kdyby byl nápad, tak klidně i třístránkový Let me present zvládnu nakreslit… ale pokud není nápad, je to o ničem). Není web, kam by se to vše dalo házet dokupy, kdyby bylo. I pokusy o čmáranice pro DeviantArt Free Sketches Chain nedopadají momentálně příliš lichotivě (sorry, San a ostatní). Navíc je velmi příhodné nadchnout se pro kreslení komiksu, když na vás čeká ještě pětapadesát řádků překladu do pátku a na krku máte ještě čtvrteční zápočet z Účetnictví a překlad a slovíčka z Business English… prostě program nacpaný až k prasknutí. Ale fantazíruje se hezky. Po zápočtech a zkouškách se uvidí... Ono možná se uvidí už tento víkend. Jen se holt donutit.

K překladu… je někomu povědomá povídka Story of the good little boy who did not prosper? Tuhle kratičkou povídku spáchal Mark Twain. Spáchal je na místě. Překládat to je učiněná řehole. Ovšem nabízí se otázka - kdy překládání řehole není?
Je to o chlapci, který chtěl být jednou v knize z nedělní školy. A ten, protože se naivně snažil chovat according to the books dostával od života štulce. Ne nezasloužené. Jak píše Twain, být hodný není dobré pro zdraví. Hodní chlapečci vždycky v poslední kapitole knihy umřeli. Aby mohli být oplakáváni a studenti si lámali hlavu nad tím, jak hezky česky opsat "everybody was crying in handkerchiefs that had as much as a yard and a half of stuff in them". (cloth yard je délková míra, prosím)
Jak se tak člověk zabývá příbehem chlapce, který byl "postižen přílišnou četbou knih" a tudíž naivním přístupem k životu… a říká si, že lidi vlastně podvědomě moc rádi hrdiny, kteří umřou, aby mohli být oplakáváni. Že by byli rádi oplakáváni sami nebo je prostě jen fascinuje… smrt?

A taky si říká - že ve spoustě knih a filmů vlastně lidem sprostě lžou.

Jak se všichni kolem a dokola snaží v poslední době zabývat vážnými tématy, takže i komiks se v mnoha případech stává depresivní a hutnou četbou a nemá vůbec nic společného s "obrázkovými knížkami pro děti". Takového Supermana pro zítřek by si drobotina asi příliš neužila… konec to má poněkud nepochopitelný, ovšem snad se to čtenářům objasní v druhém díle. Snad tahle duologie nebude trpět podobným syndromem jako Ticho - překombinovaností. Dle mého skromného mínení… Superkladný superhrdina Superman toho má docela dost společného s Twainovým Jakubem Blivensem, hodným hochem. Ale o tom zas někdy příště…

Krátce

Momentální nálada:

Všeho moc najednou. Jsou dny, kdy se vám prostě nedaří.
A až teď je ono pomyslné mlácení hlavou o stěnu opravdu oprávněné. Nebo spíše... ještě více podpořeno okolnostmi.
Statistika - na kterou jsem se tento semestr jako na máloco DOOPRAVDY učila... fiasko. Néé sice úplné, ale nestihnout příklad jen kvůli omezenému časovému limitu zamrzí (ještě, že to byl z těch dvou ten méně bodovaný).
Evropská Unie - i s levelem připravenossti převyšujícím ten můj: ZABIJÁRNA... sejdeme se na druhém termínu.

Rada na závěr: Usmívejme se... může být ještě hůř! (A zřejmě ještě bude...)

BOOM!!!!!!!!!!!

aneb je občas vtipné studovat na škole, která má jakous takous tradici a učí v budovách, které mají historickou hodnotu. Když pominu zpestřování výuky zvuky vrtaček a kladiv kvůli rekonstrukci :
Kolikrát za život se vám stane, aby vám byla zkrácena přednáška...protože na půdě stavaři (opravující střechu) našli bednu granátů? =)

Gurmánský koutek

Jsou tomu už tři týdny a kousek, co jsem měla možnost zažít nevšední gurmánský zážitek.

---

Jak už bylo kdesi řečeno… Blair vyhrál na plese poukázku na Sushi menu pro dva. Tehdy, aby se zbavil odpovědnosti za případný neúspěch, nechal si lístky vybrat mou maličkostí (ráno po tombole se někteří z nás divili, jaktože na prostírání u Dorňáků není modrý běžící mustang, kuřátka jsou zelená a nemají žlutý podklad atd. - to byly jedny z motivů na tombolových lístcích).
Po několika bezvýsledných pokusech prodat poukaz na černém trhu, či jej směnit za komiksy nebo dokonce za blíže nespecifikované služby, pozval nakonec, ve vší nevinnosti, do restaurace mě, jakožto svou tombolovou Lady Luck.
Večeři bylo nutno objednat tři dny předem, a objevit se v restauraci U kapucínů do konce března. Takže slovo dalo slovo, padl jeden důležitý telefonát(rezervace), a 19. března agent Imperial Intelligence nastoupil na vlak.
Nebudu rozvláčně popisovat příhodu s revizorem(to jistě barvitě vylíčí jeden z aktérů) - vagón byl prý celý od krve - nedopadlo to dobře. Ale nakonec kolem páté v Olomouci na nádraží vystoupil, střepl z drápů poslední zbytky revizora a vydali jsme se směr centrum. V osm hodin měla být večeře.
Díky nespecifikované chybě v plánování jsme dorazili na Dolní náměstí dřív, než pan magistr Dorňák, který se zdržel v práci. Opět se zdržím delšího popisu. V mezičase jsme stihli zdemolovat knihovnu(viz. strip) a sednout si v Jazz tibet music klubu (viz. ilustrační obrázek - brzy!).

A pak přišel čas jít do restaurace na ono úžasné, báječné menu!

Vchod restaurace vypadal poměrně nenápadně. První varovnou indicií mohl být ceník. Ale to už jsme vkročili dovnitř.
Samotný prostor restaurace vypadal… působivě. Stěny vínově červené, strop vysoko převysoko (myslím, že kvůli tomu museli útroby toho starého dvoupatrového domu úplně vykuchat), těžký nábytek z masivního tmavého dřeva… jednoduché bílé prostírání. Jednoduše luxus. A taky dost prázdno.
A jedno nám bylo jasné - v tomhle podniku by asi nebylo možné požádat, aby nám jídlo zabalili, že si to sníme doma - smůla pro Lorda, který se těšil, že mu taky kousek přineseme.

Slečna, co se tam starala o obsluhu, nás usadila ke stolu a nechala nám moment, ať se aklimatizujeme. Pak přišla s nápojovým lístkem v ruce a profesionálním úsměvem: "Můžu vám nabídnout nějaké víno?"
Vyžádali jsme si nápojový lístek. Slečna pochopila, ale úplně mylně. "Vy si asi chcete vybrat, jestli červené nebo bílé, že?"
Neschopní nějaké smysluplné odpovědi jsme zakývali hlavou.
A opět nám nechala nějakou minutu na rozmyšlení a odešla. Blair otevřel lístek a já měla možnost v praxi vidět spisovatelský obrat "srdce mu na pár momentů vynechalo"… a nebo to tak aspoň vypadalo.
Pokud bychom si bez rozmýšlení cokoliv vybrali, museli bychom nějaký čas v restauraci umývat nádobí - spodní laťka nabídky vín začínala u 500 korun. Chvíle přemýšlení, vymýšlení plánů úniku. Prozkoumali jsme peněženky a zjistili, že dohromady tolik nedáme(kdyby nebyl Blair oslaben střetem s revizorem, tak možná…). Tudíž mě nakonec Blair pozval - dle svých slov -na nejdražší minerálku ve svém životě.
Pak přišel čas na jídlo.
Slečna se nám pak s neodbytností obsluhy v MacDonaldu snažila provětrat peněženky další větou: "A to sushi bude jistě jako předkrm, že?"
Opět jsme ji decentně odbyli s tím, že se rozmyslíme.
A pak, konečně, nám bylo sushi přineseno.

Na dlouhých skleněných podnosech. Pro každého asi deset až dvanáct kousků (když nás napadlo je spočítat, už jsme byli v půlce, a nikdo z nás nevěděl, kolik jich vlastně snědl). Spolu s mističkou sójové omáčky, něčím příjemně pikantním, co připomínalo české červené zelí, a čímsi, co na první pohled vypadalo přibližně asi jako… zelené ptačí hovínko, a co bylo mým spoluhodovníkem označeno za wasabi.

Chvíli jsme se kochali pohledem a snažili se uhádnout, z čeho by jednotlivé kousky mohly být - odhalili jsme chobotnici, krevetu, syrovou rybu, rýži, sezamová semínka a mořské řasy.
Snad zafungoval force persuasion, vrozená zvědavost nebo rychlá instruktáž, jak že se hůlky drží(a že to není nic těžkého!), ale nakonec se mi podařilo agenta přemluvit, aby onen božský pokrm nejedl barbarským evropským příborem, ani ho nenapichoval po vzoru olympijských oštěpařů na spojené hůlky, ale snědl ho tradičním způsobem. A že mu to docela šlo =). (Žádostí o ukázkové "Ittadakimás!" jsem ho už radši neobtěžovala.)

Tak jsme hodovali, zapíjeli sushi drahou minerálkou (saké bohužel v nápojovém lístku neměli a další ósaké či-li alkohol tam byl moc drahý) a snažili se ignorovat ty dva postarší pány, kteří seděli v prázdné restauraci asi patnáct metrů od nás, bavili se řečí, která nebezpečně připomínala italštinu a jen málo chybělo, abychom je mohli označit za mafiány (tzn. aby místo placení vytáhli Thompsona popřípadě nějakou jinou palnou zbraň a restauraci místo placení... vyčistili od personálu i návštěvníků.).
Ale zpátky ke gurmánským prožitkům. Wasabi je výborné. Když se vám dostane na jazyk, máte pocit, jako by vám v ústech vybuchla malá nukleární nálož, vypálí vám do chuťových buněk kráter a zůstane vám po něm v puse trochu sladko. Mňam.
A sushi namočené v sójové omáčce... hmmm, dobrotka. Sushi z chobotnice se nepodařilo ani jednomu dostat do sebe vcelku.
A než jsme se nadáli, bylo po jídle. Odložili jsme hůlky, do přiložené krabičky jsme odložili příslušný obnos (výpalné ;) ) a poukázku. Sebrali kabáty, rozloučili jsme se a zmizeli jsme.
K Lordovi jsme přišli později - chtělo se to po sushi trochu projít, abychom ho strávili a neměli těžké spaní... ale to už je zase jiný příběh...

Ale tolik ke gurmánskému koutku - sushi je výborné - komukoliv doporučuju - životní zážitek ;) .

Zdání klame

Byl jednou jeden pán, s rodokmenem sahajícím prý až někde k středověkému Skotsku. A ten se objevil v mýty opředené Olomouci. Objevil, protože musel. Kvůli zvláštní dohodě a vrácení svitků (původem z tibetského kláštera Marvel) do jejich nynějšího místa přechovávání - slavné olomoucké Vědecké knihovny. Jako člověk, který byl za svitky osobně zodpovědný, jsem se rozhodla ho do knihovny doprovodit. Ovšem... podle pravidla, že dobrý skutek musí být dvakrát až třikrát náležitě potrestán, mě neminula odplata. Byla jsem prozrazena.
Druhý "rádobyvtipný" aprílový příspěvek. Strip "hodná, milá holka."

Hlídat Sarah

Veselý apríl všem! A malinká fotodokumentace z hlídání "naší malé cylonky" Sarah.