Casino Royale

UPOZORNĚNÍ: Toto není recenze! Pouze komentář k filmu - kdo jste neviděli, nečtěte - vysoká hladina spoilerů…

---

O samotném filmu byly napsány odstavce a odstavce textu všude možně… o bondgirls, o Danielu Craigovi jako Jamesi "Blondovi" atd. ... pokud byste chtěli kvalitní recenzi tak zde a zde, v následujících řádcích půjde spíše o koláž momentek a dojmů.

Nepatřím mezi fanoušky agenta 007. Jedinou bondovku, kterou jsem náhodou viděla vcelku bylo Zlaté oko… a za cestu k pramenům Vltavy, za 10 hodin cesty vlakem jsem přečetla Goldfingera(kterýžto pak putoval do sbírky jednoho olomouckého bondofila), ale prskala jsem nad ním jako špatně utěsněný Papinův hrnec… a ona "nadsázka a sebeironie" kterou jsou Bondovky tak proslulé, mě nějak minula a ani mi nepoklepala na rameno. Což od ní bylo velice nefér a nesportovní.
Ale agent ve službách jejího Veličenstva je zákeřný protivník a tak se stalo, že jsem byla krátce seznámena s panem Wintem a panem Kidem… a dozvěděla se, že autor Karlíka a továrny na čokoládu psal k jednomu filmu ze série scénář… a ve škole pak zcela bezelstně rozhodila jednoho člověka, který měl o Bondovi prezentaci tím, že jsem se ho zeptala na banální otázku "Jakou zbraň James Bond obvykle používá?" S tím, že jsem si myslela, že každé malé dítě (které o Bondovi má tak minimální přehled jako já) ví, že to je Walther P99 (můj oblíbený =) ), dříve že používal Walthera PPK.
A jako vrchol všeho jsem se, ke svému vlastnímu údivu, asi před týdnem a půl odhodlala, a zabloudila do kina na Casino Royale.

Dojmy?
Pochválila bych výtvarně stylizované titulky - sice jsou prý u každé bondovky, ale tyhle karetní prostě měly něco do sebe. Uhlazená verze You know my name Chrise Cornella zní bez zpěvákova charakteristického "chrapláku" sice trochu divně, nemůžu si pomoct, ale dál… k filmu samotnému. Stojí za to se pozastavit nad maličkostmi.
Černobílý retro prolog "Jak Bond ke svým dvěma nulám přišel" se bůhvíproč odehrává v Praze(asi úlitba českým fanouškům a ?koproducentům? plus jméno Praha má asi určitý nezaměnitelný zvuk)… na jedno shlédnutí dost odvážný tip, ale proč to vypadalo, že Bondovu symbolickou první oběť si zahrál český Idiot Liška?
Honička Bond vs. výrobce výbušnin byla zajímavá. Nejen pro efektnost… tam, kde si pronásledovaný vypomáhá vlastní obratností(a že mu ji příroda nadělila jako stromové opici), Bond používá ve správně vyrovnaném mixu brutální sílu a rozum/techniku. Myslím, že zrovna tohle Craigovi sedlo. Člověk se až musel smát při scéně, kdy terorista na útěku proskočí na stavbě až nemožně úzkou mezerou mezi stropem a překližkovou stěnou, zatímco Bond jí prostě "projde."
Letiště v Miami je kapitola sama o sobě. Je jasné, že pokud tvůrci točili v Praze, že využijí vše, co jim skýtá. Tudíž na letišti v Miami mi bylo až důvěrně známé, protože v prostorách natáčení jsem asi dva roky dozadu měsíc pracovala- točilo se totiž na Ruzyni. Deformace letní brigádou přetrvává dlouho - asi jako jediná jsem se v kině hihňala, když Bond vybíhá mezi letadly a na jednom se skví nápis Travel Service(jen pro informaci - jedná se o jednu leteckou firmu jejíž letadla jsou vidět na Ruzyni, společnost se specializuje na low cost lety - a tady by ti, kteří viděli 3. sérii Black Books měli zbystřit - ano, právě o podobné lety jako měli možnost B, M a F zakusit se jedná. Jestli TS úřadují i v Miami mi není známo.).
Casino Royale v Monte Negro - exteriéry opět pastva pro oči - letecký záběr zcestovalému člověku odhalí hrad Loket… některé části filmu působí jako série "obrázků z Čech" - krátký záběr na promenádu v Karlových Varech…
Mnohými vychvalovaná a mnohými zatracovaná partie pokeru. Tvůrci zavrhli obtížný baccarat, pomalu upadající v zapomnění, a nahradili jej jednodušším, módnějším a mnohem efektnějším pokerem. Jako by vsázeli na to, co se povedlo u Mavericka, povede se vždycky. Ovšem zdá se mi, že partie působila poněkud nedotaženě, uspěchaně a možná i neohrabaně. A Bondovy zdravotní obtíže na to neměly vliv.
Slyšela jsem, že někteří fanoušci kňourali nad tím, jaký se z Bonda stal romantik. To, že se agent 007 v jedné z ranějších Bondovek (skoro?) oženil je nijak nezaráží… proč? Ovšem zdá se, že jezero Como(kde se svého času namlouvali Anakin Skywalker a Padmé), má zvláštní auru. V jednu scénu to dokonce vypadalo, že lidé nepřišli do kina na Bondovku, ale na romantickou komedii(Tipnete si kdy?).
Prý u některých vyvolávaly romantické dialogy salvy smíchu. Až zas tak nepatřičné mi nepřišly - ovšem smích jako uvolnění napětí z šoku chápu. Holt Bond není ještě ten životem otupený cynik, což může být pro některé těžkým překvapením.
Zamilovaná idylka ovšem vezme za své (a dost krutě) dřív, než byste mohli umřít na předávkování sladkými řečmi. Celá situace zvrtne trochu nečekaně… a konec vás podobně jako Bonda zarazí. "Cože? Jak? Kdy?" ptáte se… a vzápětí vám M odpoví, i když dost stručně.(v té chvíli dostanete malinko chuť pustit si film znovu, zdalipak se daly vypozorovat příznaky už dřív… i když se mi zdá, že velmi těžko... ale podruhé jsem Casino neviděla, tudíž nemohu soudit).
A koncovka je stylová. Tak stylová, že je lepší se na ni podívat, než o ní jen číst.
Na Casinu Royale by se jistě dalo najít pár dalších věcí k okomentování(jako svérázné mučení či Bondgirls - hodnotit vnady slečen, to po mě nechtějte =P), ale myslím, že protentokrát jsem vyčerpala zásobu "radobyvtipných" postřehů a proto by se možná i hodilo…

Pár slov na závěr...

Na 21. bondovku jsem šla se zvědavostí… Přestože agenta s dvěma nulami a jeho dobrodružství nikterak nezbožňuju, Casino Royale se mi líbilo. Sice by se scénáristům dalo vytknout pár věcí, ale opravdu stálo za to na to jít do kina. Ve filmu rozhodně nenajdete smysl života a filosofické ponaučení (i když znám lidi, kteří dokážou najít ponaučení i v sebevětším braku)… ale jde o vcelku povedený kus zábavy. Která má dokonce i více úrovní - pokud se trochu orientujete v "Bondovském univerzu" a znáte význam anglických slovních spojení, namátkou product placement, budete se u některých scén pochichtávat sami pro sebe.
Casino Royale mělo pro mě i další kouzlo - hrad Loket, karlovarskou Promenádu, ruzyňské letiště… i náměstí sv. Marka v Benátkách jsem měla tu možnost navštívit osobně, takže Casino bylo jako přehlídka "fotek z dovolené."

Nějaké doporučení jako tečku? Pokud jdete na Bondovku nechte veškeré své intelektuální předsudky doma =).

Sid: the Warzone

Po třech dnech boje naslepo byl nepřítel konečně odhalen…

---

Vyšla najevo jeho pravá totožnost: Angína.

Žádost o posily byla vyslyšena. Čety lymfocytů bojujících z posledních sil, podpořeny zbraní střední účinnosti(ráže Panadol) byly doplněny brutálními prostředky hromadného ničení. Extrudovanou bojovou plísní penicillinum, užití co osm hodin(zda-li se jedná o výrobu proslulých, avšak ilegálních laboratoří ve Slavičíně, nebylo potvrzeno…), vysoce toxickým postřikem Stopangin.

Nepřítel byl náhlým útokem zaražen, zdá se… nyní je klid, zřejmě se přeskupuje, aby znovu zaútočil.

Předpokládaná kapitulace angíny: Kolem pátečního večera.

O vývoji na bojišti vás budeme dále informovat =)

Hvězdný víkend

Nebo také Jak bylo na Pragoconu 2007 ? Proč hvězdný víkend? Možná to bude znít legračně, ale jak začátek, tak konec víkendu byl symbolicky poznamenán zjevením nějaké celebrity…

---

Na začátku, po příletu na Ruzyň to byla Helena Štáchová. Zřejmě s dcerou a synem, zjevně spěchali z terminálu někam do auta či za jiným způsobem odvozu.

Pro sebelepšího lovce podpisů příliš rychle se pohybující cíl(navíc se řídím heslem, že lidé, které je možno vidět v televizi nebo v novinách jsou stále jen lidi… a jak by se vám líbilo, kdyby za vámi pořád běhali fanoušci s tím, že chtějí podepsat tam nebo onde.). Tudíž jsem jen pokrčila rameny(obtěžkanými báglem, starším, po české armádě…) a vydala se na autobus.

Diary of Imperial Intelligence Sleeper Agent - den první

Nezvolila jsem příliš šťastně, protože sice zastavoval u stanice Dejvická, linka metra A, ale udělal si okliku skrze Prague Outer Rim…
Pak následovala cesta metrem… Dejvická, Hradčanská, Staroměstská, Můstek, Anděl… na lince metra B jsem měla pocit, že už už musí nastoupit pohledný, ale úplně opilý kluk... a pozvracet se jedné staré, plešatějící babičce na hlavu*.

Leč nestalo se tak, a já vpořádku dorazila až do stanice Luka, poblíž které se měl letos Pragocon conat. Rada "Jděte doprava a pak rovně, až úplně nahoru" byla sice vágní, ale nakonec se mi podařilo na místo určení dorazit.

Tam už se sbírala větší část SW fandomu(Zvěmi, Treib, Tigellinus, Trewor a mnoho dalších…) s tím, že jdou do hospody.

Než jsem se ubytovala - a vyřešila dilema, zda spát v tělocvičně, kde jsou opravdu podivně vyhlížející lidé a nebo v té, kde spí Sith Academy - byl tak akorát čas dorazit do čajovny, kde se mezitím sešla poměrně deviantní společnost. Přesněji řečeno - kreslíři z Deviantart.com nebo Manga.cz… plus lidé, co mají co dočinění s Lysandřiným Deníkem Vraha. Althalorn a Teela zmizeli hned na začátku… ale jinak byla účast velmi hojná. Lig, Gobloch, Lys, Mešitka, Mirabel-chan, Blizzy**, Čmoudík, San, Arenot, Kya, Chisa-sama a ještě pár lidí, jejichž jména jsem si nezapamatovala.

Za zmínku také stojí účast Champbaccy, který prostě neodolal nabídce a přišel.***

Společnost se bavila, kreslila a pila čaj asi do půl jedenácté, posléze se postupně rozprchli.

S Lysandrou a Chisou jsme čekali na autobus a Chisa, neko-shoujo, nezavřela pusu až do doby, kdy vystupovala. Díky její radě "vystupte až na druhé zastávce" jsme si udělaly s kamarádkou elfkou menší, poměrně zábavnou zacházku. Pak v budově conání, na ZŠ Trávníčkova, jsme bloudily po chodbách a vylepovaly letáčky kvůli sobotnímu setkání fanklubu online comicsů. Pak se k nám připojil Aramor, Lysandřin "známý se seriózní vizáží" a debatovali jsme na různá témata asi do třetí ranní.

* - pozn. autorky - narážka na jednu asijskou romantickou komedii. Kdo ji viděl, ví… ^_^'
** - která donesla úžasnou antologii fancomicsů ke Knights of the Old Repulic 2 (slintám si na klávesnici už jen při té vzpomínce)
***Rada profesionála, jak zneškodnit wookie. Stačí se vykrást z metra a ačkoliv stojí u východu, pokud se nepostavíte přímo před něj, neuvidí vás. Takže stačí se držet mimo jeho zorné pole a pak nasadit škrtící chvat. Velmi překvapivé, velmi účinné.

Diary of Imperial Intelligence Sleeper Agent - den druhý

Den začal doopravdy až před desátou ranní. Nákup proviantu(bageto-májkovo-rajčatová kůra se ukázala jako výborná. Rajčátka jsou dobrá na žízeň a mají spoustu vitaminů - nemusíte s sebou tahat pití v neskladné láhvi, jen je potřeba vždycky najít nějaký kohoutek s tekoucí vodou, kde můžete zeleninu opláchnout a dobrou chuť.).
Bloudění prostorami(divím se, jak se mohou takoví prvňáčci vůbec v té škole vyznat - je tam pět pavilonů - pospojovaných důmyslnou sítí schodišť a průchodů. Dost to conu ublížilo - byl hodně rozdrobený.)
Posléze bylo setkání fanoušků Deníku Vraha a Westgardu… mezi nimi ale bylo jen pár nových tváří. I když pobíhání s transparentem "Vraždíme zvesela s Deníkem Vraha"(na druhé straně krasopisně vyvedeno Akademie vrahů hledá nové oběti pro příští semestr) nemělo chybu. Pak si tvořivá část zabrala jeden stůl v jídelně, kde se hrály deskové hry a tam se kreslilo a kreslilo až do úpadku/oběda. Balrog mě zasvětil do tajů vybarvování Line artů v jednom z grafických programů.
Poněkud nečekaně se mi podařilo po obědě zaspat část Pragoconu v rozsahu dvou přednášek. Běda,… těch, které byly z Pragoconu aspoň jakž takž zajímavé. Dorazila jsem tak akorát na Workshop Jedilandu, který vedla Tess… Elfka, trpaslík pověšený na noze Jedijského mistra, padawan s motorovou pilou a Mortal Kombat Padmé vs. Bossi. Legrace plno až do půl šesté.
Poté se část přesunula do tělocvičny mezi tělocvičnami, kde probíhala exhibice/přednáška o TaiChi. Velmi pěkné - ukázky sólo, ve dvojicích. Cvičení s vějíři. Asijský film, kde se TaiChi používalo jako bojové umění(některé scény připomínaly svým stylem Tekken - viz. souboj v aréně - a nebo Matrix.). A pak nakonec I´ťing cvičení… dvanáct jednoduchých cviků. Které mimochodem doopravdy zafungovaly - při dělání "mostu" v Capoeiře se mi před časem podařilo zablokovat si nějaké nervové zakončení v bederní páteři a nepříjemně to bolelo. Po cvičení bolest zmizela.
Pak jsem střídavě byla s DeviantArtisty v jídelně a v Star Wars místnosti. Ananasy útočí byly… interesantní. Debata s Johnakem(a Bossi a San) vcelku příjemná - kdo je lepší... kočky nebo psi, no? =) Tessiny Fanfilmy před půlnocí zajímavé. Zvláště pak Feel the force. Kdy si partička mladých herců hraje v jedné ulici na Novém Zélandě, speciálně určené k "hlásání víry", na stoupence víry Jedi. Jedijské desatero bylo naprosto dokonalé: "Cti otce i matku svou. Pokud se neukáže, že tvůj otec je Temný Pán." Na jednu stranu zábava. Ovšem horší by bylo, kdyby se ukázalo, že to mysleli vážně.
Kolem druhé hodiny ranní jsem sbalila kreslící náčiníčko a šla na kutě.

Diary of Imperial Intelligence Sleeper Agent - den třetí
Den odjezdový. Balení si fidlátek, toulky po Praze.
Na nádraží jsem seděla s člověkem, který byl podobný jako vejce vejci Janu Kantůrkovi. Měl na zádech kožený batoh, zjevně se chystal na cesty.

Závěr?
Pragocon není dobrý con, po programové stránce. Letos byl ještě o ždibínek horší než ty minulé - díky rozdrobenosti a rozlehlosti školy. Linie přednášek je pořád stejně nemastná neslaná, i když někteří organizátoři dělají seč můžou.( Zvlášť se mi vybavuje Drax, který po celou dobu conu lítal a zařizoval, střídavě se strhaným a smrtelně unaveným výrazem. A nezbytnou konvičkou čaje v ruce.)
Ale svůj účel con splnil. Potkala jsem se s lidmi, které jsem strááášně dlouho neviděla a měla jsem možnost s nimi chvilku pobýt. Což bylo moc fajn. Sice chyběly známé tváře typu Discord, Affaia a Salla a její delta-fanklub, ale co se dá dělat. Všechno je jednou poprvé.
Jestli jsem se nestačila s někým rozloučit, tak se omlouvám. Snad příště.

Bonus
Report Bossi a San - Kawaii! ^_^

Překladatelský seminář?

Zkouškové je prostě zkouškové. Termín pro úsek časového kontinua podléhajícího vlastním pravidlům - pletou se vám dny v týdnu. Na jedné straně máte neodbytný pocit, že minuty se natahují jako žvýkačka(ve chvíli, kdy jste si stanovili normu, že se budete tolik a tolik minut učit) a při pohledu na datum v kalendáři zas svírání žaludku, jak ty dny rychle letí.

---

Při hledání nějakých podkladů k ohavnosti jménem PC2 - slovní zásoba z knihy J. Peprníka Angličtina pro pokročilé 1, jsem našla článeček, který mě donutil se trochu zamyslet.
Za nějakých devět dní přijde po osmé hodině čas na přestřelku o předměty na letní semestr.
Mám v úmyslu se tento semestr vlézt do počtu 18 lidí, kteří budou chodit do překladatelského semináře. Ovšem otázka je - vím, do čeho jdu? Vím. A váhám.
Seminář Sci-fi literature byl zábavný a poučný. A místy taky trochu na infarkt. A stejná osoba, která vedla sci-fi, vede i Překladatelský seminář. Tady menší úryvek z blogu jedné mně neznámé studentky, ať si můžete udělat trošku obrázek:

pátek 24.11.2006, 11:30 am, UPOL, KAA, 2. patro, učebna č. 17, Překladatelský seminář.

Bob vchází do třídy.

"Tak jsem tady, to jste určitě rádi, co? Ale musím říct, že bylo těžký se přemluvit, abych sem vůbec došel... víte jak, vy si to tady odsedíte, tváříte se že posloucháte, ale co já? Já tady musím být za chytrýho a nějak to chvilkama nedávám."

Pokračujeme v rozdělaném překladu úryvku z knihy The Cool World or Warrena Millera. Je to o členech černošskýho gangu, takže musíme přizpůsobit styl překladu jejich lingvistickým dispozicím - slang, sprostá slova, hovorové výrazy, deformace textu.

Dostaneme se k větě: "You want to make it with me now Duke?"

A sranda začíná.... povídá nám o tom, jak mu nějaká Moravačka tuhle větu přeložila jako "Hópneme na to, bróku?", posléze se plynule přejde k analýze adekvátních překladů:

rozdat si to = "to je nějaký animální, brutální sex"

šukat = "to je standard"

vojet = "to je nějaká rychlovka... ve výtahu"

Pak jsme řešili jak to přeložit, aby to znělo přirozeně. "Chceš to, Ďúku?" se zdálo jako nejvhodnější a nejpřirozenější. Jedna holka nadhodila, že by se dalo říct "Chceš to se mnou dělat, Ďúku?", načež se spustila další debata, tentokrát o tom, že tohle by nikdy nikdo v dané situaci neřekl.

Bob: "Zuzano, zkus si představit tu situaci. A teď mi řekni "chceš to se mnou dělat, Bobe?". To se tam vůbec nehodí."

A za chvilku dostala další slečna nápad:

Jana: "Chceš si zašukat?"

Bob: "Počkej, teď mám hodinu."

(převzato z Blogu jedné studentky UPOL)

Provinilé slasti

Stalo se, že se v městě lžičky, vidličky a nože rušili knihkupectví.

A do ruky se mi tím pádem dostala kniha, kterou bych jinak zřejmě asi nekoupila. Pofidérní název, podivná obálka. Citát hlavní hrdinky: "Já s upíry nechodím, já je zabíjím" na přebalu celkově smíšené pocity korunoval. Ale i přes nízká očekávání jsem byla docela mile překvapena. A ještě více mě překvapilo, když podle série knih spisovatelky Laurel K. Hamiltonové začal v Americe vycházet i komiks.

Ale nepředbíhejme. Krátký úvod do děje - dostáváme se do doby, kdy je vampyrismus v USA naprosto legální. Za úplatu vám oživovatelé povolají z hrobu zombii dle vašeho výběru. Chybí jen krůček k tomu, aby upíři dostali hlasovací právo, což jde ruku v ruce s právní zodpovědností. Ale kdo upíry potrestá, pokud poruší zákon?

---

Lov a exekuce násosků-recidivistů jsou vedlejším zaměstnáním hlavní hrdinky, oživovatelky Anity Blakeové. Není to ovšem žádný samozvaný Blade, pracuje s posvěcením vlády - než je možno krvesajce lovit, je případ prošetřen a až poté je jí v některých případech uděleno povolení zabíjet. Na tom by nebylo nic komplikovaného a její život by šel víceméně hladce, kdyby upíři jednoho dne nepřišli s tím, že chtějí, aby pro ně Anita vyšetřovala záhadné případy vražd v jejich řadách. Oživovatelka nejdřív nesouhlasí, tlakem okolností je však přinucena přistoupit na hru, která začíná nabírat čím dál nebezpečnější obrátky. Lovci, svěcená voda, zombie, kříže, upíři, vyšší upíři, lykantropové, nebezpečí, akce… a pistole schovaná pod tričkem s tučňáky.

Podívejme se knížce o zlodějích rudého moku na příznačný špičák. Za zmínku stojí, že se překladu zhostila osoba nanejvýš povolaná. Lucie Lukačovičová, mezi čtenáři pofiderních časopisů typu Pevnost známá jako autorka fantasy povídek(a jedna z hráčů LARPu inspirovaného hrou Vampire: the Masquerade - Prague by Night). Na výsledku je to vidět.

Kniha samotná je velmi čtivá. Bohužel se nedá říct, že by to bylo díky dechberoucí zápletce či intelektuální hloubce knihy. To ani náhodou. Velká část zábavnosti stojí a padá na charismatu hlavní hrdinky (na podobném principu jako u Kulhánkova Nočního klubu - sledujeme vnitřní monolog postavy. Ta zatím není tak schizofrenická, aby se u ní projevil syndrom Ta druhá, ovšem je docela dost dobře možné, že se u ní s postupem času vyvine.). A že to má Anita v životě těžké - je pomenší, uminutá (praktické, když musíte odolat upířímu hlasu), má pěkně prořízlou pusu a poněkud specifický smysl pro humor. A taky vlastnost stát se objektem tužeb chlapů, co mají špičáky až po límec.

S tím posledním spolu s dvojznačným názvem knihy už by měl kdekterý autor lehce našlápnuto k soft pornu, autorka se však(narozdíl od takové Anne Riceové) drží poměrně zkrátka. V knize dojde sice někde zezačátku na upíří pánský striptýz (sic!) - ale když jde o noční klub a rozlučku se svobodou… no inu, proč ne. Kniha se jmenuje právě podle onoho upírského nočního klubu. Provinilé slasti, v originále Guilty Pleasures(což zní možná trochu líp).

Autorka vytvořila zajímavý, i když po nocích většinou trochu ponurý svět. Podává zprávu podobnou mottu z Mužů v černém: "Jsou mezi námi." Že by byli upíři tak trochu lidi? Podle prodejnosti knihy hádám, že se na překlad dalších dílů série nedostane peněz a ani potřebné pozornosti. I když, kdo by se divil.

Při četbě se nevyhneme mnoha upírským klišé typu "tisíciletá upírská holčička-stařena" (opět bych vzpomněla Riceovou a její Interview s upírem nebo japonské anime Hellsing), upír v košili s krajkovým límcem či svalnatý poskok/svalnatý lovec upírů. A ovládnutí pohledem. "Koukni se mi do očí," to je oblíbená fráze upírů. Vše samozřejmě notně cynicky okomentováno ms. Blakeovou.

Oživovatelka Anita je sice postavička přímo komiksová, ale s politováním musím uznat, že adaptace knihy v komiks se příliš nevyvedla - se zředěním děje a rozfázováním do okýnek ztratil příběh velkou část svého kouzla - tam kde tištěná podoba příjemně lechtala vaši představivost je komiks možná až příliš explicitní. Kresba je vcelku pěkná, barvy příjemné… i když místy jsou kudrlinky vlasů do tváří až příliš vyumělkované.

Jaký je závěr? Pokud někdy ve zkouškovém nebudete mít vyloženě co dělat a vaše mozkové buňky budou potřebovat zklidnit do stavu příjemné otupělosti(plus si přičtěte bodík pro, pokud jste ženského pohlaví), je prima po knize sáhnout. Zavede vás bezpečně a bezbolestně do světa romantiky vábivých neonových světel, cizího a přece tak blízkého světa upírů, vúdú šamanů a vlkodlaků… a bez újmy se opět můžete vrátit zpět.

Něco pro LukArchera :)

Jak se detektiv Central Intelligence Bureau (Re-I Meyer) připravuje do práce? ^_^

Rodinná pouta

Jedna z avantýr našeho psa nezůstala bez následků... :)

---

Fido

a jeho dcera, Bonita =) ...

Blasted Christmas

aneb... Svéráz vánočního lovu. Malé slohové cosi před nadcházejícím časem svátků.

---

Do ulic se pokradmu plíží šero. Jak tak procházíte městem, které se pomalu začíná rozsvěcet, připadáte si jako pouliční samuraj. Nemáte implantované zrcadlovky ani vám zpod nehtů nemohou vyjet čtyřcentimetrové ocelové čepele. Ale jde o ten pocit. Dvě úhledně naostřené role balícího papíru vám trčí na zádech jako rukojeti katany. Měkce našlapujete na klouzající dlažbě.. Vyhýbáte se bezejmenným tvářím, kterých je ve večerních ulicích spousta. Přízrakům, které ven vylákal úplně stejný instinkt, jaký žene vás.

Ze ztemnělé oblohy se v krátkých přeprškách snášejí sněhové vločky. Které snad jako by roztály předtím, než dopadnou na šeď asfaltu nebo kočičích hlav chodníků. Svět kolem se začíná nořit do neurčité tmavosti, soumrak jako by vysál všechny barvy.

Hypermarkety a obchody se podobají lucernám. A stejně tak jako k lucernám přilétají můry, aby si popálily křídla, tak se k různým obchodním domům stahují lidé, aby udělali velký vánoční nákup, nebo ukořistili poslední drobnosti, které jim ještě chybí. Uvnitř nákupní střediska vypadají jako totální opak vnějšího světa. Všude plno světla. Barevné, křiklavé nápisy útočí na vaše vědomí, často podvědomí a druhotně i na vaši peněženku. Odoláte jednomu lákadlu, dvěma, podlehnete třetímu. Pečlivě se hrabete ve sklenicích s vínem abyste našli nějaké kde není napsáno, že je sířené... a pak po konzultaci s přihlížejícím člověkem, který má danou sekci na starost, zjišťujete, že prý by měla být vína sířená všechna, pokud nejsou, pak prý nejsou vínem. Přesto popadnete to, o kterém si myslíte, že může váš blízký příbuzný ocenit, ještě ulovíte pár housek na večeři... a kohoutí skalpy(což jsou vlastně obarvená peříčka, která se používají při výrobě rybářských mušek.).Prozřetelně se vyhnete nacpanému autobusu a dáte přednost o něco méně nacpané tramvaji.

Ještě přetrpět frontu v papírnictví v PRIORu, kde jste jeli pro pár posledních zdobítek... pak ještě jedna kratší cesta tramvají... a konečně na vás po chvíli rachocení klíčem dýchne atmosféra relativního klidu a bezpečí.

Opatrně složíte ze zad svůj náklad... a můžete si říct: "Dokonáno jest..."

Aspoň letos. Podařilo se vám obstarat všechny dárky, dokonce s malým přestihem. Teď záleží jen na tom, jak moc jste se při kupování trefili.

Čas Vánoc by měl být oním propagovaným "ostrůvkem lidu a míru" v uspěchané realitě dnů. Samotné Vánoce takové být mohou... ale všechno tohle, slovy klasika, "si člověk musí tvrdě odmakat."

Takže vám všem, ať už jste se search and buy mission skončili nebo ještě ne, přeju krásné a hlavně pohodové svátky... A co nejvíc rozzářených očí obdarovaných (protože kvůli tomu se snad dárky dávají, ne? =) ).

Get wired (aneb mr. Gibson by měl radost)

Dnešní průměrný Evropan je závislejší na technologiích více, než by si byl ochoten připustit. Pračka nám hlásí, kdy si máme přijít vyzvednout prádlo, mnoho z nás je bez mobilního telefonu jako bez ruky, jak těžko by se dělala bakalářka bez toho, abychom si vyhledali podklady na internetu...

---

Peníze se neskladují v peřinách, ale jako abstraktní hodnota, jedničky a nuly někde v databázi banky. Účty u různých institucí můžeme zpracovávat po internetu nebo z příslušného terminálu pomocí čipové karty. Některým už ani to nestačí a nechávají si implantovat čip pod kůži. Na olomouckém Městském úřadě už kartičky zaměstnanců vyšly z módy, dnes si po konci pracovní doby necháte na speciálním terminálu oskenovat dlaň. A je vůbec nutno mluvit o nadnárodních korporacích? Z hlavy by měl každý občan být schopný vyjmenovat aspoň pět. Situace se samospádem přibližuje vizím, které nám předkládali cyberpunkoví autoři.

A co Síť, Matrix, Metaverzum, neopomenutelná součást žánru? Pokud bychom virtuální realitu definovali jako nějaký element, jehož základní struktura byla naprogramována a rozvíjí se díky aktivitě a vzájemné interakci účastníků a návštěvníků… mohli bychom k bratříčkům z literatury směle přiřadit i internet. Momentálně se k "netu" pravidelně připojuje nejméně každý druhý vysokoškolák. Některým z nich, zvláště studentům mužského pohlaví na školách technického zaměření, by označení "konzolový kovboj" rozhodně sedlo. Nepotřebují ani 3D brýle či rukavice polepené senzory, úplně stačí kabel, monitor a klávesnice. K výše uvedenému vybavení "nové generace" jen dodám, že se s ním experimentuje, ale pro normálně placeného člověka jsou zatím hudbou budoucnosti. Jak moc vzdálené si netroufám odhadnout. Vždyť takové notebooky byly pro mnoho lidí před pár lety téměř nedosažitelným luxusem.

Někdo tráví dlouhé hodiny za počítačem protože to vyžaduje jeho práce, jiní lidé dokážou prosedět spoustu času na tzv. "kecálcích" jako je ICQ, simulátorech hovoru v reálném čase.

Skutečnost, která ve mně budí chmury je částečné odlidštění, které čím dál větší vázanost na technologie, spolu se zvyšujícími se nároky na lidi a konzumním stylem života, vyvolává. Člověk se stává strojem… a stroje získávají lidské vlastnosti.

Roboti, kteří tančí. Roboti, kteří uklízí. Roboti, kteří koštují víno. Při nedávné reportáži z Japonska, kde byly představeny první dvě robotky s lidskou tváří, mi běhal mráz po zádech… je to první předzvěst časů na způsob Blade Runnera?

Jednou z charakteristik cyberpunku je jednota se stroji… nebo jejich součástkami, která se podobá jednotě organické. Už v dnešní době jsou někteří lidé vpodstatě srostlí se svými počítači. Ale ještě je od nich můžeme odtrhnout. Za jak dlouho můžeme očekávat, že s nimi srostou vnitřně? Implantáty a syntetickými vylepšeními?

Zhoubná spirála s technologiemi se zběsile roztočila snad už v době vynalezení parního stroje. Dnes je v takovém bodě, že bude velmi těžké a zřejmě nemožné ji zastavit. Jen bych těm chytrolínům, kteří jsou tak nadšení technickým pokrokem a jsou pro každý nový čip pod kůži, doporučila, ať si přečtou něco z cyberpunkové, postcyberpunkové nebo příbuzné SF literatury, ať ví do čeho jdou. Myslím, že jejich entusiasmus to trochu zchladí.

Dead can dance

Pod tímto heslem se letos konala English Department Christmas Party. Zvláštní věc, dodávat "letos", protože tento rok to pro mě jako prváka vlastně bylo poprvé. Uvažovala jsem, jestli to má vůbec cenu… proč? Protože studium - Business English, Mikroekonomie a highway to hell zvaná "PC2" nebo také "Peprník." Ale nakonec jsem se rozhodla jít. A nelituju. Samotný program celé akce byl docela překvapením. Řeknu to takhle - kdo by čekal average tea party, byl by zklamán. Celá akce se konala v AMCčku, známém také jako S-klub. A do čajového dýchánku měla taky dost daleko.

---

Ono Dead can dance bylo tématem dle kterého jste mohli dojít oblečení v kostýmu. Většina spolužáků včetně mě (s kamuflážním oděvem s kódovým označením"duch léta" - triko, sukně...) to jaksi odignorovali, protože si nebyli jistí jak a v čem jít… ale jinak byla přehlídka docela různorodá. Byl předmikulášský večer, takže nebylo nouze o anděly (samozřejmě s patřičně naznačenými průstřely lebky, když už mělo jít o mrtvé), čerty, jednoho Mikuláše… dámy ze studijního došly obě dvě jako ženské verze cpt. Jacka Sparrowa z Pirátů z Karibiku (Jedna v kostýmu z jedničky, druhá vypadala s nakreslenýma očima na tvářích a na víčkách docela extravagantně…). A když dojde doktorand, který některým spolužákům pěkně v Lingvistice zavařil, jako hangman, oběšenec, je to pohled vyloženě zábavný.

Blíže k programu. Začátek mi nebylo souzeno stihnout, ale nepropásla jsem promítání studentského filmu, stvořeného přímo pro katedru (nad kterým by jeden pražský filmmaker, známý v jistých kruzích také jako Bane, jistě uznale pokýval hlavou.). Noirová detektivka Detektiv Márťow vyšetřuje. Co vyšetřoval bylo zmizení Kamily, naší milované vedoucí studijního oddělení. Je pravda, že film byl postavený na vnitřních vtipech "She was so fast, she was so nice to everyone… and what more… she understood STAG!" a dokonalém využití známých hudebních motivů. Star Trek, při výpravě na katedru pomocí zkratky přes katedru germanistiky atp.

Po filmu a předání ceny za nejlepší kostým (na katedře nejsou žádní škudlilové, byla to flaška šampaňského) se společnost rozpadla a následovala volná zábava.

Mohli jste si jít zatančit do sálu, kde hrála hudební skupina živě směsku rock n´ rollu, jazzu a zlatých hitů typu "Knockin´ on heavens door" nebo jen tak poklábosit. Báječně se tak utužují třídní/meziročníkové vztahy. Jeden nejmenovaný spolužák dal k dobru historku, jak točili Poslední večeři s partičkou bezdomovců před McDonaldem. Zní možná bizardně, ale jako dokument si myslím to má docela nápad.(Jestli se to video dostane do oběhu, jistě na něj sem hodím link.)

Zaučování do hraní "fotbálku", hrozně příjemný pokec s člověkem, který studuje dvojobor "Anglický jazyk a filmová věda", to jsou jen další střípky z večera, který ve mně zanechal tak dobrý pocit, jako žádná školní akce už dlouho ne.

A závěr jako obvykle :) : Doufejme, že do roka a do dne se tam všichni opět sejdeme…

Slovníček pojmů

S-Klub = alias Student-klub, nedaleko školy, kde chodí mistr bojových umění a kostičkový magnát Adamsith, podnik chytře rozdělený na prostory se stoly a koncertně-promítacím sálem (nebo také AMC Apetit Music Club)

Mikuláš = It was probably mr. Sweney, but I´m not sure.

STAG = STudijní AGenda - obdoba brněnského IS… a v překladu také "jelen"

Zkratka přes katedru Germanistiky = jedná se o schodiště vedoucí k Aule a k KAA, které je zákeřně umístěné v jiné budově. Pokud máte dost sil vyjít až nahoru a dáte se správným směrem, tedy pryč od katedry filosofie, jste schopní vyjít kousek před AULou… což mnoho lidí, zvláště v době mé imatrikulace nevědělo/neakceptovalo. Lord a Blair o tom ví své, i když zkratkou nikdy nešli =).

V jako Vendetta

Malinko uspěchané srovnání komiksu a jeho filmové adaptace.

Remember, remember the fifth of November,

The gunpowder, treason and plot,

I see of no reason why gunpowder treason

Should ever be forgot...

Pátý listopad, památný to den, kdy britský parlament byl skorem do vzduchu vyhozen.... A tím teroristou, který měl danou věc spáchat, nebyl Bin Ládin, ani jiný občan státu Blízkého Východu, ale čistokrevný Angličan jménem Guy Fawkes. Zbavil by tak monarchii krále a parlamentu a mohl dát průchod k novému státnímu zřízení. Všichni víme, jak to dopadlo - neuspěl, byl pověšen a dodnes se o něm traduje říkanka (viz. výše).

---

Ovšem komiks, ani jeho filmová adaptace, ačkoliv jde o dystopický obraz světa, o Fawkesovi nepojednávají. Zjednodušeně řečeno, pojednávají o muži, který nosil jeho masku. A měl podobné úmysly.

Podle Alana Moora a Davida Lloyda by Velká Británie nebyla příliš veselým místem pro život. Královská rodina byla pravděpodobně vyhlazena, parlament by měl jen symbolickou funkci a vše by bylo podřízeno teroru despoty, který by se snadno mohl bratříčkovat s Hitlerem. Jeho názory na homosexualitu a příslušníky jiné pleti než bílé by se daly srovnat. Všude panuje přísná cenzura, pořádek zajišťuje policie a všudypřítomné odposlechy a kamery.

Nad celou Británií se převalují těžká temná mračna, dusná atmosféra listopadu, kdy zimní období nepřišlo a podzim už nemá dost sil. Pošmourné počasí spolu s vševidoucím okem totalitního režimu dává každodenní existenci nádech noir.

A do sychravého listopadového večera vyráží Evey, aby si vydělala na chleba nejstarším řemeslem a ještě netuší, jak si s ní osud zahraje. Když ji totiž načapají "prodloužené prsty zákona" a chtějí si s ní... řekněme užít proti její vůli a bez zaplacení, zachrání ji tajemný muž v kostýmu, v masce usmívajícího se Guye Fawkese. A pozve ji na vskutku zvláštní událost. Ten muž totiž před jejíma očima vyhodí do vzduchu jeden ze symbolů britské státnosti (v originále jsou to Houses of Parliament, ve filmu pak jeden ze slavných sightseeing monuments). A to je jen začátek, pomyslná první kostka domina, která rozhýbe běh událostí.

Komiks, který byl vycházel jako strip v průběhu let 1981-1985 je jeden z představitelů děl, kvůli kterým by mělo být SF zkratkou pro Speculative Fiction. Co je na ní vůbec "scifózního"? Možná jisté genetické pokusy, které v jednom nejmenovaném koncentračním táboře (jehož název také začíná na V) provádí lékařka na svých svěřencích a nakonec se jí poprávu vymstí, když stvoří něco, nebo někoho, kdo se jí vykmne zpod kontroly. Jinak je to vlastně vyprávění ze světa, který připomíná trochu Orwellovo 1984 a reálné události za Železnou oponou.

Znám lidi, čtenáře původního komiksu, kteří úpěli nad tím, co s V jako Vendetta bratři Wachowští provedli. Pánové, kteří režírovali Matrix ságu... co bychom od nich mohli čekat? Komiks, který má, jak je u Alana Moora zvykem, několik dějových linií, které se navzájem proplétají, aby se dal přetvořit ve film? Nenechte se vysmát.

Jak má Moore smůlu na kvalitu adaptací svých děl (vzpomeňme například League of Extraordinary gentlemen, která měla s původním komiksem společný snad jen název, nebo From hell), tak myslím, že Vendetta z toho vyšla ještě víceméně dobře. Příběh byl sice zjednodušen a doznal změn, postavy a vztahy mezi nimi byly zredukovány. Z Eveyiného patrnera Gordona udělali homosexuála (Stephen Fry, ten se téhle nálepky, kterou dostal od účinkování ve filmu Wilde snad nezbaví), detektiv, který pátrá po maskovaném teroristovi jménem V nebere LSD, aby se vcítil do jeho kůže a ani Hlas Británie nemá tak morbidní choutky. Samotný V je pak spíše než podívínem bažícím po pomstě romantickým hrdinou, který bojuje za svobodu utlačovaného národa. Ale pořád jsou zde víceméně styčné plochy.

Když řeknu, že Vendetta je velmi dobře natočený film, myslím tím zručnost s jakou byl nastříhán a upraven. Vyloženě akční scény jsou zde přibližně jen dvě, ale to Vendettě neubírá na spádu. Když už se zdá, že tak tak ztrácí film dech, znova ho chytne dřív, než byste se mohli začít nudit. Využívá téměř videoklipových momentů, kdy ve spojení s podmaňující hudbou Daria Marianelliho laská vaše vjemové buňky rychlými prostřihy. Zabývá se otázkami terorismu, homosexuality, vnitřní síly. Autoři si sice neodpustí témeř matrixovsko-divadelní závěr "Byl to Edmond Dantes, byl to můj otec, moje matka, (...) byl vámi, byl námi všemi...", ale jaksi to zapadne do celkového schématu. Jako samostatně existující jednotka by se mi moc líbil.

Ovšem nemá ani za nehet atmosféry originálu. Ani jeho chmurného a zároveň nadějného vyznění.

Pokud bych mohla radit, myslím si, že je lepší brát obě dvě díla odděleně. Podívat se na film, nechat dojmy chvíli uležet a pak si přečíst komiks a až do dna si vychutnat jeho hloubku.

Protože "I see of no reason why gunpowder treason should ever be forgot..."