Etuda o barvě na cokoliv aneb podejte pomocný prst a...

Tak na to konečně došlo. Po několika letech, poznamenaných poznáním smrtelnosti vlastních praprarodičů či starostmi o jejich zdravotní stav či bydlení, se situace konečně uklidnila, takže k TOMU mohlo dojít.

spolupachatelé: piksla balakrylu, piksla primalexu, štětce a další.

Nejdříve to začalo nenápadně. Na začátku srpna přišla maminka s tím, že by se konečně zase mohlo natřít jádro. Bytové. Tedy dvě stěny z umakartové hrůzy a dvoje dveře. Protože se začalo s přípravou pozdě, protáhlo se to na dva dny a celkem tři nátěry. Pak se zjistilo, že je ještě barva... tudíž se natřel ještě úzký umakartový pruh v kuchyni nad linkou. Ale barvy stále neubývalo. Takže padl návrh povznést trochu vnitřní prostory jádra.
Rada starších zavelela, i tak se stalo. Dalších pár slunečných dnů na odpis. A trocha poskakování a kroucení se ve večerníčkovské čepici v úzkých prostorách a balancování na vaně s nebezpečnou zbraní - smirkovacím papírem v ruce. Rzi, ani hnout, nebo bude zle...

Když byla koupelna i toaleta hotové (včetně nového linolea) a se sestrou jsme si užívali chvíli volna... se posléze strhla klasická slovní přestřelka typu "doma nic neděláte" a maminka okouzlujícím způsobem dala najevo, jaká je naše příští mise: "Kdyby jste byli co k čemu, tak jsou okna dávno umyté. "
Takže program dalšího dne byl jasný.
A to jsme ještě netušili, jaká pálka nás čeká na závěr.

Kuchyň. Slovo stejně zvučné jako anglické doom. Nebo-li osud.

Aby toho nebylo málo, v tak náročné misi nás přijela podpořit má starší sestra i s dvouletou neteří.

Zbytek by se dal popsat jako trailer k akčnímu filmu nebo desetiboj. Z jednoduchého natírání se stala skoro kovbojka. Se sestrou jsme měli hlavy předčasně bílé - od omítky, kterou jsme museli seškrabat ze stropu. Nátěr po zaschnutí ještě zákeřně sem tam naprasknul...
A do toho, ještě - ve chvílích odpočinku, kdy jsem šla vyvenčit naše dvě šelmy psovité, se podařil neteři a mladší sestře kousek opravdu husarský. Při krmení koňů se jeden po Sáře ošklivě ohnal a sestra tomu nestačila zabránit. Naštěstí nic vážného, jen odřenina. Ale breku bylo dost.
Ošetřili jsme Sarah a šli pracovat dál na kuchyni. Ale Sára chtěla Lenčinu pozornost... takže se natíralo a kolem pobíhala polo-hysterická neteř. Úspěšně jsme odolávali.. abychom zjistili sedm minut po šesté, že nám došla barva a tudíž druhý nátěr až zítra.


A dneska se to všechno vesele dodělalo. Sarah stačila pokreslit jedno povlečení, vylít jedno pivo, několikrát trucovat při jídle...
Ale slavně jsme to dodělali. Tak to tady dopisuju, ztahaná jak ten pes... a jen mě tak napadá...

Máme od toho zase na pár let pokoj? =.=