Koprcon(y) 2011 - ????

aneb utírání prachu z polozapomenutých blogových útržků reportů 

Koprcon 2011

Zápis se nedochoval. Z fotodokumentace soudím, že šlo o ročník, kde se objevila i má drahá polovička se šéfem a stánek Comicspointu... a že jsme bohužel neměli štěstí na restaurace... ale to je zdá se všechno. :D ... a taky, že ti utopenci v neděli ráno ohromně bodli.

Koprcon 2012

Byl opravdu nezapomenutelný. 

aneb Zombies are coming! Brrrains!

Asi tak by se dal pro mě shrnout jubilejní desátý Koprcon. Ovšem onou zombií nebyli lidé okolo, ale moje maličkost. V sobotu (pravděpodobně) v dopoledních hodinách to došlo tak daleko, že mě přišla politovat jistá dobrá duše s milým „Ty vypadáš jako já se teď cítím.“ Alespoň, že jsem v tom nebyla sama ;)

Je pitomost jezdit na podobné akce, pokud jste unavení. A jak jsem zjistila - nejsem jedna z těch, kteří dokážou probdít noc nad korekturami, jet dvě a půl hodiny a pak následující náročný víkend nějak rozumně fungovat. 

Vyvrcholilo to tím, že jsem si před galavečerem zažila vlastní osobní prudkou alergickou reakci — původce není úplně jistý, ale pravděpodobně se jednalo o slovenskou medovinu pofidérního charakteru. Takže pozor na ně... pokud nechcete skončit s oteklým obličejem, tepem tak 180-200 za minutu a kamuflážním rudým maskováním po těle, s nímž byste snadno splynuli s hromadou čerstvě posbíraných jahod. Takže jsem poslušně polkla prášek a galavečer proležela zabalená do spacáku a zažívala ten podivný pocit, že se vám zvýší tepová frekvence i ve chvíli, kdy zvednete hlavu. 

Pozn.: S Okrasnými Tukovými Prstenci je legrace. Zvlášť, když ti dotyční netuší, o co jde. Nebo to možná nechtěli vědět. Radši. (-zde chybí s kým jsme vlastně toho jistého ARC troopera shippovali-)

A další osudový pár... Ewok a Kirby! :) 

Koprcon 2013

Byl pro mě osobně zkrácený... první měsíc v práci si s dovolenou opravdu nemůžete vyskakovat. Ale i tak bylo příjemně - zvlášť ony sobotní večerní debaty byly fajn. Po dlouhé době jsem měla možnosti si popovídat s Kerou a Locklearem, a jak jinak strávit brzké ranní hodiny, než rozebíráním překladatelského údělu a lingvistických fines? Dobře bylo.

Koprcon 2014

Byl jako vždy příjemný... a přelomový v tom, že odstartoval mou éru zhýčkaného nocležníka. Poprvé jsem měla možnost vyzkoušet si spaní na hotelu... a velmi jsem ocenila možnost hotelové snídaně. Nemuseli jste se tak s prázdným žaludkem a zalepenýma očima vydávat do nejbližšího Alberta... ale jen jste se skulili dolů a bez většího zařizování jste se ze zombie stavu postupně vlivem jídla a kávy probrali. A během cesty z hotelu na místo conání se vám tělesné pochody i mozek probrali natolik, že jste do školy vcházeli s úsměvem.

Jeden ze zádrhelů byl v Anime místnosti... kdy nikdo ze Slováků, kteří to tam obvykle spravují, nedojel... a poslali za sebe jen bednu (počítače). Která se nechtěla bavit s projektorem. Když se po záchranné akci zahrnující zařizování a běhání podařilo data získat, ukázalo se... že anime uvedené v programu tam vůbec nebylo nahrané... a když se z počítače podařilo konečně nějaké rozpohybované obrázky vydolovat, zjistilo se, že tam nejsou české ani slovenské titulky. Prostě bomba. Danajský dar hadra.

Jinak mi z programových linií v paměti moc neutkvělo... až možná na Cosplay. Lana Estari po právu získala cenu pořadatele za svou Red Shirt ze Star Treku. Jen doufám, že to hodinové nehybné ležení na podlaze neodstonala.

V neděli jsem si na organizování úklidu části školy potvrdila, že organizování týmu lidí mi překvapivě jde. Zdá se, že pracovní zkušenosti se osvědčily. :)


A jaký bude Koprcon 2015? Nechme se překvapit!

Ještě žiju... plus report z návštěvy zahraniční výpravy

Zdá se, že blogy v okolí zmírají na úbytě... zčásti nedostatkem času, zčásti tím, že se místo delších článků na blogy se současné příspěvky na ty internety rozmělní na dva statusy a pět fotek na Instagramu.

Ovšem návštěva Oxfordských geeků byla tak úžasná, že je potřeba to někde veřejně vyvěsit. Nebo alespoň pár postřehů.

• Pokud chcete výzvu, zkuste si s Brity zahrát hru „Let's outnice each other“. Je to fuška. :) Zvlášť, když vám kamarádka zasadí hned první drtivý úder tím, že vám jako dárek vnutí hned v autobuse z letiště podpis Hayley Atwellové (protože si pro jeden šla sama o víkendu v Londýně, tak vám taky jeden přibrala... a nechce ho další dny tahat po Praze). A mikinu. V mojí oblíbené barvě. Jen škoda, že budou takováhle vedra většinu srpna - stálo by za to ji vyzkoušet.
• Každý správný turista potřebuje svůj „zombie stone“, aby ho chránil před místními mozkožrouty.
• V Praze byli v podstatě pět dní. Už první den prohlásili, že „to tady neznají, takže i kdybych je chtěla přivést na okraj nějakého útesu, aby z něj spadli, tak nemůžou dělat nic, jen mi věřit“. Postupem času se z útesu vyklubala jáma, posléze jáma s oštěpy trčícími vzhůru, potřenými jedem, a nakonec ještě přibyl oheň a ozubené jezdící disky. Nutno říct, že nakonec byli trochu zklamaní, že na ni nedošlo.
• Kyselé/kysané zelí je ve VB nedostatkové zboží. Asi nějaké při výletu tam povezu v kufru. :D
• GG by měl vydat tu knihu pro děti, co plánuje. Bez legrace.
• Což mě přivádí k dalšímu bodu - mám pocit, že ti dva jsou jeden z těch párů, co souzní tak, že ostatní jen koukají, nebo tiše závidí. No řekněte, dokázali byste se svou drahou polovičkou společně napsat a vydat knihu? 
• „Dawdle“ je rozkošné slovo, podobně jako české loudat se. Jen je ostuda, když vás pak předběhne podobný „dawdler“.

Plusy: Prošla jsem si zas po dlouhé době oblíbená zákoutí Prahy a mohla jsem je ukázat i někomu jinému. Objevila jsem tunel pod Vítkovem, o jehož existenci jsem doteď ani netušila. Na Jiřáku točí výbornou farmářskou zmrzlinu. Za rok znovu a o pár dní déle!

Mínusy: Pro jednou jsem byla ráda za svou netradiční pracovní dobu. Alespoň jsem s nimi mohla dopoledne projít kus Prahy... ovšem pak se z dovolenkového rozjíveného módu do pracovního člověku přepínalo jen velmi těžko. Až zase za rok. Chat na Skypu je sice fajn, ale po podobně božím týdnu vám nevyhnutelně přijde strašně suchý.

U sestry ve zkratce

• Antideprespívo
• Moře zásadně přiráží a odhaluje.
• ****!

Koutek cizích řečí... 

• "Feel the (h)air going through your nose."
• "Non mi fare incazzare."

Reklama... tak trošku... aneb zatracená POV

Nějak mi to tady zachází na úbytě... v pomyslném šuplíku se tu někdy od ledna práší na zhodnocení uplynulého roku 2012. I přes poměrně dlouhotrvající indispozici během loňska, kdy jsem si místy přála mít dýchací přístroj á la Vader (tracheitida je pěkné svinstvo a strašně ráda se vrací), se toho událo poměrně hodně. Crwecon, Koprcon, výprava do jižních krajů...
Jelikož není čas, tak se práší i na pár (necenzurovaných ;) ) postřehů z letošního brněnského Comics slezu...

Každopádně jsem se rozhodla v rámci pozitivní prokrastinace (nebo překladatelské rozcvičky?) jít s kůží na trh a své neoficiální překladatelské výplody házet sem:

Očima Pána šelem

Momentálně je tam pár bonusových věci (čtěte dvě) ke Kate Danielsové, postupně snad budou přibývat další.

Pokud by se vám chtělo sdílet, sdílejte prosím :) Za trochu reklamy bych byla docela vděčná. :))

Sněží...

aneb „yet another meaningless post“

Každopádně to vypadá, že už se zima hlásí o slovo...

uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.

Zdroj: http://goldfeesh.tumblr.com/

Mrazivé vzpomínky na Vídeň

Jak se mi taktně pokoušel naznačit ujo Google, dnešní den uplyne sto padesát let od narození Gustava Klimta. Tento pán má u mě svým způsobem vroubek... tak mě napadlo, že by ona slavná výprava do Vídně za vánočními trhy možná stála za zaznamenání, než se mi všechny podrobnosti z hlavy vytratí úplně... jelikož se to událo už před nějakou dobou. 

Onen časový horizont je sporný a děsivý zároveň. Sporný, jelikož pravděpodobně neexistuje jeho obrazová dokumentace, podle které by se dal připomenout... a děsivý, protože jen dokazuje, jak rychle čas běží, vzhledem k tomu, že datace se pohybuje někde mezi dobou, kdy jsme s Miou vymysleli, že se jisté první setkání odehraje ve Vídni v opeře (a bude do toho zatažený i pan Mahler) a dobou, kdy se má milá sestřička rozhodla podniknout přesun k protinožcům (což vylučuje i dobu před loňskými Vánocemi, které už trávila v letním počasí kdesi v Perthu), jelikož na vánoční trhy ve Vídni chtěla právě ona a pak jsem musela jet jako zástup.

Ale abych se dostala k onomu památnému dni... kdy mrzlo až praštělo, rtuť venkovních teploměrů se klepala kolem dvaceti stupňů pod nulou, a naplno jsem pochopila na vlastní chodidla, proč pošťáci v podobném počasí nenosí sněhule ale goretexové trekingové boty... a celou záležitost jsem neodstonala jen díky termosce s horkým čajem a následně výbornému punči.

Nejdražší veřejné toalety ve Vídni

Obejít, co jsme chtěli vidět, se nám díky zimě podařilo v rekordním čase a do doby příjezdu autobusu zbývala ještě nějaká hodina a půl. Takže jsme zamířili do podivně vypadající budovy umístěné hned u místa shromaždiště. Secession. Samozřejmě jsme neočekávali, že půjde o nějaké Muzeum umění, ale Klimt je Klimt a velkými transparenty snad všude po Vídni se hlásalo, že byste návštěvu podobných prostor neměli zmeškat, životní dílo, atd. Snad proto jsme měli přehnané představy, kolik se o Gustávkovi dovíme.

Po chvilce rozčarovaného bloudění jsme zamířili kamsi do sklepních prostor. Tam byla velikánská freska na stěně, očividně ne-až-zas tak úplně dokončená... a to bylo všechno. Za osm euro jsme tak z Klimtova díla viděli opravdu... kus. Jeden. Moderní umění v horních prostorách bylo na můj vkus až příliš moderní (ono vůbec umění 20. století vyjma secese kolem mě prosvištělo a nezanechalo hlubší dojem... zato nad výstavou umění 19. století na Pražském hradě při Muzejní noci jsem si víceméně spokojeně pomlaskávala). A i když komiks/kresba na roli papíru, zabírající celou jednu místnost tak 10x10 metrů, byla zajímavá a výstava snímků zachycených špionážními letadly taky měla něco do sebe... čekala jsem něco víc. Alespoň, že měli čisté toalety (což je pro turistu při úmorném dni plném trajdání po cizím městě nezbytnost... zvláště když pobočky rychlého občerstvení přetékají ostatními kulturymilovnými cestovateli úplně všude).

Mírnou pachuť zklamání na patře jsme pak zajedli smaženým banánem v jediné ještě otevřené restauraci na tržišti vedle, v zoufalé snaze před odjezdem nezmrznout.


Osobně návštěvu Secese hodnotím jako nejdražší návštěvu veřejných toalet ve Vídni. Když už si na Klimta vzpomenete, a budete se chtít pokochat nějakými jeho díly, tak tam rozhodně ne-e.

Koprcon 2010 (link with caution)

Nejlepší je psát hned po dané akci, pokud zrovna nepadáte únavou na ústa. (začátek napsán v neděli večer s obličejem na stole, pokračování volným stylem, když byl čas.)

Varování: V textu je použito slovo sympatický, milý či pohodový tolikrát, že některé citlivější jedince mohou rozbolet oči. Ale v podstatě to znamená jen tolik, že na Koprconu bylo opět moc fajn (1).

Lidi, co jezdí na cony se mění. Někdo jezdí na přednášky. Někdo za lidmi. Někoho to může přestat bavit a jezdit přestane. Někdo postoupí na další úroveň. Začne con organizovat, nebo alespoň dává průchod svým masochisticko-samaritánským sklonům tak, že při organizování pomáhá.
A jelikož SFK Radegast se na organizaci podílí (tedy aktivní členové, nebo-li zdravé jádro), nemohla jsem ani tento ročník zůstat stranou.

ORG, ORG, ORG Letos nám směny na recepci a Wii Innes rozdala papírky se směnami a místem, kde hlídat. Jak ukázali už smrťáci v Dead like me, podobná dělba práce funguje docela dobře. Dokázali jsme se vystřídat tak, že krom přestávek na jídlo jsem zvládla sem tam i překládat... Každopádně si to vybralo svou daň, protože na konci jsme všichni vypadali TAKHLE.

Comicspoint I když jsem na interview ohledně SotE šla spíše kvůli tomu, že tam Toe natáčel záznam pro KoCoGeL, docela jsem se bavila. Ukázalo se, že pan Buchal je docela příjemný chlapík a má to v hlavě srovnané. Doufejme, že mu byznys bude kvést, protože pro comicsomilné osoby by to bylo jedině dobře. Slečna u stánku s omnibusy byla mimo jiné také grafická editorka (měla tam po ruce pracovně vytištěného Indyho. Bude to mazec, to mi věřte!(2) :) ). Každopádně jsem neodolala a s kvílením (poněvadž mi krvácelo srdce a peněženka) jsem si pořídila bobble-heada Bobby Fetta. Teď už dělá na poličce v Brně společnost Shaunovi a červenookému Rabbidovi.

Doupě. Tentokrát jsem se do Game linie přispěla svou troškou hned dvakrát. A nebylo to špatné, lidí se sešlo dost. Dokonce mi styl přednášení pochválili staří přednáškoví mazáci. Tož fajn. Každopádně, pokud pokud hledáte někoho na zajímavé rozhovory v různou denní i noční dobu, téhle party není špatné se držet. Speciální dík patří Peťkovi, který mi pomáhal s péčí o promrzlou Káju. A mistru Kališovi za přínosné informace o siločarách ;) .

Anime místnost byla klasicky opět o dveře vedle doupěťáckých. Anu, Lucki i Win mají o Istroconech/Comicssalónech plné ruce práce, tak bylo fajn si s nimi popovídat teď. Přednáška o Manze v ČR se taky nesla v pohodovém stylu. Zanadávali jsme si hezky, udělala jsem reklamu Deníku i Vějíři, ačkoliv Lys s Goblochem nakonec nedorazily.

Spánkový deficit je svinstvo. Zvláště v kombinaci krátký spánek (3,5h), pobíhání po conu s následným „tvořivostně-organizačním“ srazem kolem půl dvanácté večer. To se pak člověk neudrží, aby chvílemi nevrčel (i když to neplánoval) a navíc může dostat i chuť zadupat Jiskru do země. A na koherenci příběhové linky jste citlivější než obvykle. Ovšem Lord zase perlil, tak se velmi těším, až ty svoje nápady přepíše do textové podoby.

Kostýmy. Někomu sedí jako druhá kůže, někdo v nich vypadá, že za chvíli zmrzne nebo že si bude muset pořídit oblek z tauntauna, aby zabránil nejhorším omrzlinám(3), někdo zase vypadá jako reklama na vysavač(4). Řekla bych, že neoficiální hodnocení nejlepšího kostýmu letos vyhrál –dam– se svým dinosaurem. Japonci by jemu i Dortovi utrhali ruce za práva na epic fight, který proběhl během soboty před recepcí.

Jídlo. Jedním z pilířů každé akce je zásobování. A Koprcon si rozhodně zaslouží pochvalu. Věci z hladového okna se daly jíst, asijští šéfkuchaři na rohu žhavili pánve (letos rozhodně vedla kombinace gyros a hranolky) a co se týká baget v bufetu, moje chuťové pohárky by mohly pět ódy.


Ohlasy. Letos se lidem psát moc reporty nechce. Každý má moc práce (já také). Ovšem jsem beznadějný grafoman. Stejně jako Champbacca, který dokázal sepsat report za rekordně krátký čas... a napsat taky pár hezkých bludů na závěr :)).
S tím souvisí... nevím, zda gratulovat Tess (viz. Champbaccův report), ale můžeme gratulovat bývalému ing. bohovi Vodenovi, protože se mu rodinka rozrostla. It´s a boy, hell yeah.


Na závěr Držím palce -damovi-, ať v sobě zase najde sílu na další ročník. Letošní byl moc fajn.



(1) I když se samozřejmě vyskytl klasický organizátorský bipolarismus. Jednu chvíli je vám fajn a o okamžik později jste nasr... naštvaní na všechny okolo... ovšem když se to zprůměrovalo, tak těch příjemných chvilek bylo přeci jen víc.
(2) Pro japanofily: Dattebayo!
(3) Tenoučky vypadající kostým Luka nebo slečny v jedijských kostýmech kde kalhoty vyměnily za sukně různé délky. O Guri a Leie nemluvě.
(4) Toliko k debatě, zda si vybírat kostýmy úměrné své postavě.

Tricon 2010

„Už dlouho jezdím na cony, ale tohle jsem jaktěživa neviděl.“ aneb „Přijeli jste pomáhat? Zaplaťte si!“ aneb „Z Triconu jsem byl nejvíc nadšený asi tak z toho trika...“

Takhle by se dal shrnout letošní Tricon (Eurocon/Polcon/Parcon). Bohužel se nedá říct, že by bylo to podivování se zrovna pozitivní. Zvláště pro zúčastněnou pomocně-organizátorskou sekci. Nejlépe to asi vystihl Champbacca se svým reportem o Konu wykurwenym, který je ovšem napsaný v polské variaci na l33t (tzv. „PL-33t“), která některým osobám, převážně z vnitrozemí Čech(1), způsobuje oční potíže. Tak aspoň přispěji zlomkovitou nešifrovanou verzí.

ČTVRTEK
Vyráželi jsme brzy ráno, sraz byl na Svinovském nádraží. Tam jsem už narazila na Ace, Lewin a Sil. Když už jsme si skoro začínali dělat starosti, došli i Innes a entita na fórech známá právě jako Champbacca. Ještě jsme stačili doplnit proviant na cestu a už jsme nasedali na vlak do Těšína. Ve vlaku ještě proběhlo předávání darů z Číny a jiných... došlo dokonce i k drobné finanční podpoře budoucí studentky sinologie. Innes nám po cestě drobet chrchlala.
Cesta probíhala hladce až do Těšína. Bylo kolem deváté, půl desáté ráno... con začínal v jednu a nikde ani šipka. Začali jsme se shánět po hlavním koordinátorovi naší skupiny, Randalfovi, a byli jsme nemile převapeni, když jsme zjistili, že ještě není na cestě (později se ukázalo, že mu v brzkých ranních hodinách čeští organizátoři poslali jakési materiály, které pak až skoro do desáté ranní tiskl, aby je mohl dovést, takže dojeli s tříhodinovým zpožděním). S Ertefaiolem na telefonu a později Lewininou znalostí místního prostředí jsme prošli kolem zamknutého gymplu až k Jazz klubu. Tam nám po magické formulce: „My jsme přijeli jako výpomoc Triconu“ pán odemkl spodní prostory, dal nám klíče do ruky a zmizel. Po dalším telefonátu, asi o hodinu a půl později, jsme zjistili, že jsme byli odnavigováni špatně a že máme být právě v gymplu. To už nám podotýkám do klubu došel jeden postarší pár, že jdou na Tricon a kde by se mohli zaregistrovat.
Nastal přesun.
Do gymnázia, kde chudáci chvíli nevěděli, co s námi. Takže jsme já, Sil a kluci pomáhali stěhovat bedny zadním traktem do „druhého vchodu“. Vyrůstání na severu, kde chytáme polské TV programy, se vyplatilo. Vzpomněla jsem si na pár polských slovíček a tak jsem se lámaně zeptala, kamže to přesně táhneme... reakce ostatních šerpů si zaslouží zvěčnit.
Ch.: Ona umí řeč místních domorodců.
A.: Plus 50 XP, game master má dneska dobrou náladu.
Pak přišel školník, a odemkl dveře výše zmiňovaného druhého vchodu, takže bylo nutné postavit stráž. Nakonec jsem se obětovala a zůstala tam. (2)
Koordinace v operační skupině SFK Radegast (:D) proběhla hladce, takže jsme se rozdělili do dvou skupin a hlídalo se, registrovalo se (3) a tak podobně. Kdybych sama nepodnikla výpravu do hlubin gymnázia, tak by nám doteď nebylo jasné, kde je Gamesroom, na který se všichni ptali.
V pozdním odpoledni Innes přestala mluvit docela, jen docela dobře imitovala pacienta po amputaci hlasivek či nazgûla v zácviku. Ve čtvrtek byl na pořadu dne ještě koncert Jarka Nohavici.
Dostat se do Těšínského divadla chtělo trochu umu... bloudili i slavní :). Takže jsme nakonec do divadla šli ve skupině s Weigelem, Neffem a pár dalšími. A po cestě jsme potkali/předběhli Sapkowského.
Koncert měl svoje kouzlo. Zvlášť, když se pak zpěvák ozval, že: „...tu písničku, co právě dozpíval, chtěl věnovat Ondřeji Neffovi, ale vzpomněl si na to, až když začal zpívat, tak mu aspoň věnuje tu další...“ a z obecenstva se ozval Neff hlasitým „Děkuju!“
Fanoušci scifi a fantasy si pomrukovali, někteří zpívali nahlas a ještě si vytleskali dva, tři přídavky.
Po návratu z divadla jsme se ještě dozvěděli, že si Poláci bez předchozího varování rozmysleli, že pojedou i přes noc a že my bychom jim tam ten druhý vchod měli hlídat. S tím, že byli na noc na jednu budovu zaplacení dva, verzálkami DVA, borci od ochranky. To už jsme opravdu měli sto chutí sbalit si skupinově věci, obětovat ty dvě stovky a jednoduše odkráčet, ať si to tam řeší, jak chtějí. Nakonec Justýna sehnala jakéhosi polského spoluorganizátora, který to tam v noci proseděl a prospal.
Situace se pak uklidnila... a ještě před spaním jsme ještě zažili legendární debatu, kde došlo i na kulturní zvyky domorodců kolem Havířova při oslavách Nového roku.

PÁTEK
Borci z ochranky prchli, jak měli zaplaceno, tj. v osm ráno. Hlavní organizátor dorazil kolem půl desáté a divil se, že tam nezůstali.
Část naší skupiny se probudila před osmou a hlídali jsme a střídali se... já si dotáhla notebook do druhého vchodu a snažila se, poněkud bezvýsledně, dělat na prezentaci v powerpointu k obhajobě bakalářky.
Než jsem se nadála, tak už se blížila dvanáctá hodina... proběhlo střídání stráží. A půlka naší skupiny vyrazila na autobus na polskou stranu. Ukázalo se, že podobný nápad dostala i Zira. Takže se nedalo přeslechnout, že na polské straně hospody zavírají hrozně brzo a tu conovou účastníci vypili za jeden večer.
Prolezli jsme obchůdky, kde jsem si mohla jen stýskat nad nedostatkem financí (nakonec aspoň padly necelé dvě stovky za oběť kšiltovce s motivem SW Impéria... a na cestu domů jsem si musela půjčit, já ostuda), a pak už jsem se dostavila na přednášku Kossakowské o Voodoo. Nejednalo se tedy o besedu s autorkou, ale nicméně vyprávěla poutavě. Jen mě štve, že ony praktické recepty (jak udržet muže i domácí mazlíčky doma, jak si pomoci od uřknutí) měly jen jednu nevýhodu. Protože byla přednáška v polštině, tak mi vždycky minimálně jedna důležitá ingredience unikla.
Na přednášce jsem se potkala s Taylor a jejím bratrem (který sloužil tak trochu jako šerpa... proč mě nenapadlo vzít si s sebou Rozsévače větru? Asi proto, že se mi s tím nechtělo tahat...). Snad jsem je příliš nevyděsila, oba byli hrozně fajn :). Proseděli jsme tam ještě přednášku Vrbenské o místních mýtických tvorech (5) a pak byl čas na jídlo. Nakonec jsem Tay zdržela někdy do půl páté (ještě jsem jí představila pár lidí od nás – takže pokud někdo z budoucích přednášejících na Koprconu či Cravataconu znáte Taylor, poptejte se jí.).
Pak zase následovalo kolečko hlídání... hrozně mě pobavilo, jak se lidi hlásili na polské LARPy, které byly v podstatě do jednoho zrušeny, protože se polští organizátoři opili do němoty a zřejmě přes den střízlivěli.
Innesin zdravotní stav se zhoršil natolik, že se rozhodla kolem půl osmé odjet. A já se k nim nakonec připojila, protože jsem při zkontrolování e-mailové schránky zjistila, že mám obhajobu BP o dva dny dříve, než je napsáno ve STAGu (6), tak jsem se rozhodla odebrat domů a psychicky a i jinak se připravovat...

Prý byla sobota v pohodě, ale to už se musíte zeptat někoho jiného.

Na závěr ve zkratce:
KLADY: Byla jsem zase jednou s lidmi, se kterými jsem ráda. Co na tom, že bych si je víc užila, kdyby šlo o nějakou komornější akci např. v Kopřivnici, Ostravě nebo v Olomouci.
O dalších kladech se pak dá mluvit v podstatě v heslech: koncert Nohavicy, Vrbenská, Kossakowska, Taylor :D
ZÁPORY: Naprostá absence komunikace, hlavně z polské strany (i když třeba taková Justýna tomu tam šéfovala hodně slušně). I kdyby jsme se snažili jakkoliv, tak se můžeme klidně třeba stavět na hlavu, ale bez správného intelu se pomáhá a organizuje velmi špatně.
Svinčík v databázi.
Většina věcí se utřepala až druhý den conu odpoledne. Přibyl dokonce i jízdní řád autobusů. Nemělo to být jasné už od začátku?

Zaslechnuto: Když uháněli sub-hlavní organizátoři toho nej, nejhlavnějšího (MK?)... většinou buď přijel pozdě a nebo jsme slyšeli, že se s kýmsi druží v hospodě. Zřejmě doufal, že se con zorganizuje sám.

(1) Nádherný slovní obrat, který použil na koncertě Jarek Nohavica.
(2) Dodnes nepochopím, proč, když ještě nebyl program a lidi s potřebnými věcmi stejně chodili zadem, musel být ten vchod otevřený. S tím, že školník to tam chodil kontrolovat během prvních dvou dnů co pár hodin.
(3) Další věc, kterou jsem nebyla schopná pochopit: Randalf posílal seznamy pomocníků i s požadavky na trička(4), ale jakmile jsme přišli k registračce, nebylo po nich ani vidu ani slechu. Na co je jim taková databáze, když tam nejsou schopní nic najít? A neřekla bych, že by to bylo chybou lidského faktoru. Na české straně byl pouze soubor v excelu, fungoval bezchybně a bylo v něm všechno.
(4) Taktéž veselá story. Polská výpomoc to pochopila tak, že osm hodin budou pomáhat, dostanou triko a pápá, půjdou chlastat do hospody. Naše skupina, zvyklá dělat na conu nepřetržitě, jen s přestávkami na jídlo, spánek a nějakou tu nutnou dehydrataci organismu, to sledovala s pozdviženým obočím. Někdo by měl s Poláky promluvit o plýtvání zdroji.
(5) Vždycky mě udivuje, kolik toho ta sympatická dáma ví.
(6) Předběžný termín ve STAGu: 1.9.2010, realita: 30.8.2010... den zjištění skutečnosti: 27.8.2010

Plácání o všem a ničem (jedno z dlouhé řady)

Jak je vidno, tak po více než roce mírně mrtvolného stavu blogu nastala menší tvůrčí exploze... hyperaktivita uměleckého střeva (1). Došlo i k menším úpravám blogu... a při pohledu na seznam příspěvků (čti: ptákovin), jsem zjistila, že pokud bych vymazala "koncepty", tj. články které jsem začala psát a nikdy nedodělala... tak tento, který píšu, bude mít číslo 201.   
A než se pustím do plácání o radostech a strastech of my precious little life(2), možná by bylo záhodno vymést pavučiny a ty fragmenty těch myšlenek sem plácnout.

(1) Snad to nemělo přímý dopad na kvalitu... přímo se nabízí takové jedno menší nechutné přirovnání :)
(2) Taky se tak těšíte na české vydání Scotta Pilgrima?

Jsou tři a jsou skryté tady dole pod odkazem a jsou nebezpečně nudné... klikejte jen na vlastní nebezpečí :))

Pozdní Fragmenty z Festivalu Fantazie 2010 (PFFF!)

ve znamení soustavného míjení, vedra a enigmy jménem Čestmír Koukal

(V průběhu necelých dvou měsíců jsem stačila spoustu věcí zapomenout, program někde vyhodit, takže o přednáškách je v následujících řádcích jen minimum... a jak už se tak klasicky říká... byli jste varováni.) 

Sidna a čokoládovna část III. - Radosti a strasti spolubydlení

Lokace: Masarykova třída 48
Počet obyvatel: 6 + n 

Nakonec jsme zvolili nejmenší zlo a nastěhovaly se do bytu ve druhém patře na Masarykově třídě. Lokalita sice drobet hlučnější (pod okny jezdí tramvaje, ale když se zavře okno, není je tolik slyšet), ale nádraží je vzdáleno ani ne 3 minuty chůze. Když jsme s Lewin do bytu přišly, byl zrovna ve stadiu konce vyklízení, nebylo v něm lautr nic. Takže jako první bylo na pořadu dne

Stádium I. - Zabydlování se

Koberec jsme vyfasovali zánovní – rodiče slečny, kteří zařídili pronájem bytu, asi doma obměňovali vybavení, protože dotáhli dva postarší koberce z nichž jeden nakonec přebýval. I když jsme si s Lewin plánovali nějaký hezký koberec s infantilním motivem(1), nakonec jsme dali přednost levnější alternativě.

Pak následovalo vybavení. Některé části, jako skříně a většina Lewininých věcí, byly dovezeny ewočím klanem. A jsem za to moc vděčná, protože se stavili i ve Městě lžičky, vidličky a nože a přibrali mne a jistou zánovní, pekelně těžkou a nehorázně starou skříň s sebou. Pak ještě v Olomouci proběhla nezbytná škatulata – u bytu se vyložily věci a jelo se ještě pro věci ze našeho starého místa ubytování.

Nedivím se, že Ewoci porazili na Endoru stormtroopery porazili. Protože jsem viděla ewoky(2) v akci a opravdu jsem jen užasle koukala, jak šikovní a sehraní byli.

Skříně

Do Olomouce dorazily povětšinou v rozloženém stavu. Vlastní článek by si asi zasloužila největší skříň, určená pro kabáty a spoustu jiných zbytečností, stará přibližně 20 let (a více), kterou jsem z rodinného zázemí poskytla já. Skládali jsme ji čtyři. Já, má drahá polovička, Lewin a její dvojče. Podařilo se a snad se bude dařit i opakovaně (3). Byla pouze bílá, takže jsem se ji rozhodla alespoň trochu „vyzdobit“... Innes, která pokoj „zdědí“ po mně tam bude mít pár propagačních plakátů naší katedry (KAA UPOL. Ti, kdo je dělají, by zasloužili metál... i když jde o interní (katederní) vtípky, tak je to super!) a spoustu obrázků z galerie Irmy Ahmed, známé také jako Aimo(4).

Pak jsme improvizací poskládali na sebe několik menších skříněk, aby se vytvořila „užitková“ stěna.

Ale ještě to nestačilo.

Skříň? Ne, společenská hra.

Lewin nakonec pořídila ještě jednu skříň z výroby jedné nejmenované firmy, která dorazila v rozloženém stavu a brzy se ukázalo, že půjde o společenskou hru. Na kterou potřebujete minimálně dva lidi, stejný počet šroubováků a živou představivost. Než jsme se po škole dostaly ke složení všech dílů, které do sebe měly zapadnout, bylo půl jedenácté večer. A pak jsme zjistily, že zadní stěna se musí přibít hřebíčky. Takže jsme to zkoušely tlumit kapesníčkem, ale po tom, co na nás zdola začali bušit sousedi, jsme to vzdaly.

Další den jsme přišroubovaly úplně vše, až na hlavní dveře. U těch se to ukázalo naprosto nemožné taky proto, že nám ke skříni dodali o číslo menší šroubky! Naštěstí to do specializovaných hypermarketů nemáme daleko, takže se Lewin obětovala a po menším detektivním pátrání koupila šroubečky náhradní.

(1) Lewin dostala menší koberec s Krtečkem (pro neznalce Darth Mole). Ten ale nakonec skončil na stěně. Navrhovala jsem nejdřív koberec s motivem cestiček, ale od toho se nakonec upustilo, protože při bližším ohmatání v obchodě jsem zjistila, že vlákna koberce jsou tak tvrdá, že by se koberec dal používat místo smirkového papíru nebo drátěnky. Fuj...

(2) Stěhovat věci pomáhali mužští členové klanu... a slečna Lewin :)

(3) Doufám, že se podaří i příště. Pan majitel celého domu se rozhodl renovovat byt a tak musela být ta megalomanská skříň znovu rozložena.

(4) A od té doby je Alistair z Dragon Age: Origins známý jako „Squeeze squeeze guy“ (čti jako [skvíz skvíz]), kvůli tomuhle stripu od Aimo. 

Pak nastalo
Stádium II. Objevování krás bytu

Zázrak první - karma na baterky
Řeč bude o karmě, jež ani tak nesouvisí s koloběhem reinkarnací, jako spíš s koloběhem a ohřevem vody. A nadpis to shrnuje jak reálně, tak i obrazně. Ale začněme od začátku. Měli jsme problém s vodou. Karma nepracovala, jak měla, hrozně dlouho trvalo, než naskočila. Vypadalo to, že se asi někde vevnitř ucpala trubička a bude nutné pročištění. 

S těžkým srdcem jsme se rozhodli zavolat opraváře, ale ještě předtím jsme to nahlásili bytnému. Ten se na karmu chtěl přijít nejdříve podívat. Chvíli se v ní vrtal... a k našemu překvapení (i on se divil, tohle naprosto nečekal) z ní vypadly dvě baterie, takové ty macatější kamarádky klasických AAček. V bytě totiž před námi bydlela jakási starší dáma a byla zřejmě nepříliš náročná, takže neuvažovala o vyměnění karmy za nějaký lepší druh. Takže jsme zjistili, že čidlo a "jiskra" karmy byla opravdu na baterky. Takže peníze, které se ušetřily za opravu, se po malých dávkách ztratily v účtu za baterie.

Zázrak číslo dvě - průchozí dveře a válka pokojů

S Lewin jsme měly štěstí. Vyfasovaly jsme pokoj, který je sice na té "rušnější" straně domu, ale je samostatný. Naproti tomu pokoje přes chodbu mají propojení v podobě dveří. A protože dveře nejsou stěna, zvuk jimi prochází moc dobře. Díky tomu si ty dva pokoje na sebe vypěstovaly silnou averzi. Taková válka Roseových, a beze zbraní, a místo manželů šlo o dvojice spolubydlících. Ale atmosféra byla na druhé straně bytu stejně těžká.

Zázrak třetí - kuchyňská linka
Dlouhou dobu jí chyběly jedny dvířka, protože firma, která linku sestavovala, dodala dvoje levé dveře. Když nebyli schopní ani podruhé dovézt správná dvířka, osazenstvo rezignovalo a od té doby vypadají dveře asi takto.



Je tak trochu ironie, že článek, který jsem začala sepisovat těsně po prvních dvou (v dubnu 2010), jsem dopsala až v době, kdy jsem odtamtud odstěhovaná. Od září mě na Masarykově třídě zastoupí Innes. A s Lewin se hrozně dobře bydlelo. Po těch dvou rocích se mi po ní asi bude i stýskat... Tak si to tady musím zapsat, abych nezapomněla a abyste to všichni věděli a tak vůbec ;).

Red cowboy boots

Jak už se tak stane, jednou za čas dojde i na úklid sklepa... a najdou se tam poklady nevylíčitelné ceny. Minimalně pro pobavení určitě. Kdybych byla chlap, asi o sobě začnu mít pochybnosti... ale takhle můžu jen hrdě oznámit, že jsem vlastníkem miniaturních, leč stále... červených kovbojských bot. (dobře, jedná se o dětské vysoké botičky na zimu, jak naznačuje kožešinka vevnitř. Ale podobnost nepopřete :) )

Jsou sice zepředu drobet okopané, ale přesto tak stylové, že z nich ani koupací kachnička nemůže spustit oči... 

Unarmed and dangerous

 

Final stage of wrestling with translation initiated. 

Do NOT disturb. Highly agressive, can bite or even kill.

You have been warned.

Tato kompromitující fotka byla pořízena v Olomouckém Globusu, kde jsme se vydali ulovit nějaké jídlo a o víkendu tam probíhala výstava dinosaurů. Nedalo se odolat, i když bylo nutné vyčíhnout si správný okamžik, kdy se kolem nebude batolit banda capartů (a že jich bylo dost). Jinak ano... dokud nedodělám překlad, nepokoušejte mě, prosím pěkně :) 

Sidna a čokoládovna část II. - Hledání čokoládovny

Takže retrospektivu jsme úspěšně a bez větších výbuchů nevole zvládli... a teď přišel čas se podívat na zoubek onomu hledání nového ubytování. A že to nějakou dobu trvalo... a přitom to vypadalo tak jednoduše.

Lewin našla inzerát u nich na děkanátě Lékařské fakulty. Sice se jednalo o dvě místa, ale v té době jsme si nebyly jisté, jestli s námi bude Jovey bydlet. Vypadalo to nadějně. Byl to byt na Foerstrově, nějakých 200-300 metrů od původního privce u Flóry, sice u frekventovanějšího tahu, ale okna místností kde se spalo a učilo byla orientovaná dovnitř zástavby, takže tam byl překvapivý klid. A pěkný výhled... mezi domy tam měli nasázené stromy. Navíc... Veni, vidi a zjistili jsme, že jedna z obyvatelek onoho bytu je spolužačka od Lewin. Zajásaly jsme, jelikož naše naděje na úspěch prudce vzrostly. Nebo jsme si to alespoň myslely.
Jenže jsme ten den byly první, kdo tam přišel a zřejmě se objevila lepší partie, takže jsme se ten týden v neděli dozvěděly, že budeme muset hledat dál. A tak se hledalo... hlavně na internetu, uvažovalo se i o pronajmutí bytu od realitky. Předtím jsme ale chtěly projít nabídky místních a že byly opravdu pestré.

Bohužel jsem si nezálohovala původní znění inzerátů, takže se nedá poučit co a jak a kde přesně, ale aspoň v náznacích...

Pokus č.1 - Postapo a motýli 

Popis inzerátu: byt 4+1, prostorný, 10 minut od zastávky tramvaje, Neředín, dobrá dostupnost, pes. Domácí zvířátko může být.
Účastníci prohlídky:  Sid, Jovey, Markétka

Když je v inzerátu napsáno: Dobrá dostupnost, je nutno zbystřit. Vyjeli jsme autobusem od průchodu na Foerstrově s mylnou představou, že se onen privát nachází někde u konečné tramvaje č. 2 a 7, tj. u Neředínského krematoria (v duchu člověk musí opěvovat ten božský klid tam...). Jaké jen bylo naše zděšení, když jsme minuli krematorium a autobus nás vezl dál a dál... přes menší lesík a pak bylo podél cesty cosi, co by se dalo lehce přirovnat ke kulisám post-apokalyptického filmu. Později jsme se dozvěděli, že jsou to zbytky Olomouckého letištního areálu.
A pak, zdálo se že až na nejzazším cípečku Olomouce těsně u dálnice směr Brno, na nás vykoukly dva panelové domy Červeného kříže. Zjistili jsme, že místní doprava zahrnuje autobusovou linku jedoucí jednou za hodinu a to od šesti ráno do devíti večer.
Jovey musela svůj šok okamžitě ventilovat, takže svým klasicky hlasitým způsobem začala situaci dost nevybíravě komentovat. S tím, že chtěla počkat, až pojede autobus zpátky a na byt se ani nepodívat. Nejlepší na jejím hlasitém komentování bylo, že jsem viděla, jak se ve druhém patře vyklání z okna jakýsi chlap, pravděpodobně náš budoucí průvodce bytem a nepokrytě se zubí.
Když jsme vystoupaly ony dvě patra, tak přešlo tušení v jistotu. Pozdravila jsem a podávala jsem mu ruku a po předchozím Joveyině výstupu jsem si připadala jakožto mistr diplomacie. Docela ironie.
Asi bych se měla krátce zmínit o "bytném". Jednalo se o pohledného muže (vypadajícího tak na třicet let) s postavou vypracovanou úměrně svému zaměstnání. Jednalo se o profesionálního záchranáře. Slabší povahy by se po něm zřejmě vrhly se slovy: "Nechtěl byste mě zachraňovat dnes v noci?" (přeloženo do fangirlštiny: glomp that hansum bishie nao! (*w*) ). Jak Jovey později uvedla jako protiargument (a měla pravdu), pan bytný se chystal na jakousi záchranářskou misi kdesi daleko, takže by nad ním nebylo možno po dobu ubytování slintat.
Plus byly v bytě ubytované jako nájemníci jeho dvě děti... syn a dcera? Kuchyňka byla pomenší, ale aspoň byla v rohové chodbě udělaná menší jídelna. Kde jsme se potkaly s jeho synem a dcerou a ještě kýmsi. Zrovna se pekly v kuchyni lívanečky. Mňam!
Dva pokoje ve kterých by se bydlelo měly kolem 13-16 metrů čtverečních. Výhled ušel. Lokalita klidná.
Byt jsme navštívili ve stádiu vyklízení. Stěhovaly se motýli i se síťkami (kukly si prý přivezl z Japonska) a byla tam i nějaká terária. Prázdná. V místě s terárii měl být jeden z pokojů. Měl alespoň balkón.
Z dalších živočichů bychom mohli v bytě zaznamenat psa. Záchranářského labradorského retrívra (zdokumentován se svým páníčkem na fotce v kalendáři, zřejmě z dob záplav), jednu rezervovaně se tvářící mramorovanou kočku... a... překvapení dne: opičky! (po googlení zjišťuju, že asi šlo o Kosmany zakrslé)

Uprostřed bytu byla čtvercová "klec". Od stropu až po zem, o velikosti špajzu a s velkým drátěným průzorem. Tři opičky-nájemnice si nás zevnitř zvědavě prohlížely a najednou se jedna z nich na větvi, kterou tam měli umně nainstalovanou, otočila, zvedla ocásek a ukázala mně a překvapeným holkám zadničku a miniaturní pohlavní orgány. Musela bych si vzít lupu, abych si byla přesně jistá, ale jednalo se zřejmě o opičáka.
Já na to: "Tady vidíte, holky, kde nás všechny má..." (myšleno „u zadničky“)
Pan bytný/chovatel: "Ne, to ony se jen tak představují..."
Takže už jsme si byli oficiálně představeni.
Ale v konečném součtu bohužel ani pestrá fauna nepomohla. Proti nastěhování byla jednak bídná dostupnost. Jednak fakt, že se jednalo o smíšený privát a to by velká ewočí rada Lewin neschválila.

Intermezzo
Některé inzeráty k bydlení jsou... pozoruhodné. Všimla jsem si, že se poměrně dost lidí snaží ulovit si nějakého toho studenta do domu v přilehlých olomouckých vesničkách. A to přibližně za cenu, za kterou sežene bydlení někde v centru, s pěti dalšími lidmi.
Na co se proboha ubytovávat ve vesnici, která je od centra Olomouce 20 minut autobusem? To už by mohl člověk jezdit (pokud bydlí na severu Moravy) rovnou z domu.
Zajímalo by mě, jestli se takové inzeráty setkaly s úspěchem...

Pokus č.2 – Nová ulice a trable s mobilem
Účastníci prohlídky:  Sid
Umístění: 7. patro, 
Lokalita: Heyerova (Hnedle u zastávky Fakultní nemocnice) 

Zde se potvrdilo, že mobilům většinou dojde baterka v nejnevhodnější okamžik. Se slečnou průvodkyní po bytě jsme se ale stačily domluvit na čase a místě setkání, takže jsem vyrazila a nakonec jsme se potkaly.
Byt se docela dal, až na stav vybavení (pochopila jsem, jak vypadá "opravdu zašlé lino na podlaze")... a fakt, že v tom největším pokoji se usídlil pár a pokojík, ve kterém by se tak tak vlezli dva, byl neskutečně mrňavý. I když s balkónem. Výsledek: FAIL.  


Pokus č.3 – 5 – Double threesome
Účastníci prohlídky:  Sid, Jovey, Lewin
Další etapa shánění bytu po obvolávání nejrůznějších inzerátů se odehrála v jeden den. Shodou okolností se točila okolo čísla 3. Tři účastnice, tři byty k prohlédnutí, každá vybrala shodou okolností jeden. Datum: 17.srpna.

Jovey: Dvořákova

Popis bytu: 3+1 ale neskutečně velký
Předpokládaný počet nájemníků: 7 – 8
Lokalita: luxusní, blízko vlakové i tramvajové zastávky Olomouc-město
Byl to hned první byt ten den a také ten největší. Měl ještě jedno unikum jako jediný z nabídky měl ještě pokoj pro služku (který bohužel nebyl součástí nájmu).
Ve staré zástavbě. Prošli jsme dveřmi a vydali se po prochozeném, širokém schodišti nahoru. V chodbě, kde byste čekali, že vám v mezipatře bude útočit na krční tepnu nějaký místní nájemník-upír. Takový ten šarmantní typ.

Když se před námi otevřely dveře, polkla jsem slinu. Byt byl krásně nově zrekonstruovaný, chodba v něm větší jak kuchyň u nás doma. Hned po pravé ruce byly jakési záhadné dveře. Po otevření se ukázalo, že šlo o světlík. Jak nám naše průvodkyně popsala, šlo taky o jakousi mezipatrovou „drbárnu“, kde se služky bavily co pánům dnes uvaří. Po levé straně dál v chodbě byl onen pokojík pro služku. Pokoje byly velké a prostorné. Skoro bych si představovala, jak v tom bytě (jehož nájem stál dohromady 20 000,-) bydlí nějaká rodina z černobílých starých českých filmů (Popř. Starý mládenec a jeho věrná hospodyně (=_=), pokoje zastavěné prvorepublikovým nábytkem... a tak vůbec.
Lokace byla luxusní a co bylo důležité, jen o jednu ulici dál je Libra, místo to častých herně-jídelních akcí. Nom! Privát měl ale dva až tři mínusy. Jednak nebylo známo složení celého osazenstva. A navíc, jedna koupelna spojená se záchodem pro sedm až osm osob? Sci-fi!


Povel: Sid
O něm se nedá říct nic víc, že dostupnost byla nedobrá a nabyla jsem nezlomné jistoty, že paneláky se staví podle podobného mustru jak v Ostravě, tak v Olomouci. Vypadalo to jako by někdo přidělal k bytu Ostravské babičky plus dva pokoje... byt sice splňoval pouze ženské obsazení, ale jinak docela slabota, tak se šlo dál.

Masarykova třída 48: Lewin

O něm více v následujícím článku. Tam jsme totiž znavené zakotvily... Jestli někdy zabloudíte do Olomouce, tak zajděte na návštěvu, zvu vás. (ovšem dobré by bylo se ohlásit minimálně hodinku předem :)) )

This.is.getting.serious...

Poslední měsíc víceméně trávím víceméně pouze překládáním... mám obavy, aby to na mě nezanechalo trvalejší následky...
Každopádně k jedné z odreagovávacích zábav patří koukání na CGI trailery a mírné brouzdání po deviantartu. A občas se stane, že se oboje potká v dost nezvyklé kombinaci. Jako tady. Dva pánové ze hry Assassins Creed. Jmenovitě assassin Altair z prvního a Ezio* z nadcházejícího druhého dílu (trailer z E3 2009).
Co se týká yaoi, tak se neošklíbám jen u toho, které kreslí San. I když... u Torchwoodu jsem ani nijak nepřeklikávala (James Marsters, jaj! (*w*)) a Zkrocenou horu jsem dokoukala až do konce (zato z přednášky o yaoi jsem zdrhla hned co začala projekce. Kník!). Ale zpět k assassinům. Zrovna tenhle obrázek mě docela zaujal. Má poměrně zvláštní dynamiku... drobet speedpaintingu, není vidět nic a přesto vše podstatné. Pomiňme fakt, že se de facto jedná o incest...
Hádám, že Lordstvo, který vychvaloval první díl AC nad podobnými náměty asi moc nejásá. Ale... ale trocha fanservisu nikdy nezaškodí (asi na mě začíná zanechávat následky nejen překládání, ale také četba Half Prince...).
* - druhá Assassins Creed vypadá velmi slušně... Benátky(při pohledu na náměstí sv. Marka jsem se ďábelsky pochechtávala už u Casina Royale, nejvyšší čas si to zopakovat. A znovu se tam podívat... ) a charismatický maskovaný nájemný zabiják, který by si rozhodně zasloužil menší či větší cameo na Equilibriu (*3*) ... nejlépe aby to obsáhlo oboje... ale než začnu něco vymýšlet, asi bych měla dopsat co už mám rozepsáno...

Signing off for today...

Sidna a čokoládovna – část I. Retrospektiva

Na začátku by se asi slušelo poděkovat dvěma lidem, kteří mi poskytli nezbytnou průpravu pro přežití ve městě, jakým je Olomouc. Před mým nastoupením na školu... a jsou tomu brzy tři roky... jsem strávila o prázdninách pár dní s Albi* a s Lordem, kteří mi kromě budoucích pamětihodností (jako byla školka, kde se Lord poprvé učil některé špionské techniky, atd.) a pamětihodností starodávných ukázali pár restaurací a vůbec to byla exkurze po Olomouci po všech stránkách příjemnější, než třeba v rámci hodin dějepisu/výtvarné výchovy. A taky to bylo jedno z mála období, kdy jsem si s někým povídala až do ranního rozbřesku** . Prostě paráda.
Takže velké díky těm dvěma. A taky vzkaz, že základy, které mi poskytli, jsem předala dál, když na školu nastoupila Lewin, takže jejich odkaz zůstal zachován ;).

A právě prvním mým útočištěm se stalo na přechodnou dobu doupě onoho podvratného živlu, který snad ještě v současné době působí v jedné z kanceláří ORC (olomouckého regionálního centra). I když se na jedné Koprconovské přednášce Lord chvástal, že se mnou „dva týdny žil“(kontext a název přednášky, při které ta hláška padla se mi z paměti vytratil), tak to není tak úplně pravda. Přes týden byl na služební cestě, ale v těch zbývajících pár dnech, kdy ještě budoucí bytná s rodinou dokončovali úpravy První čokoládovny, byly o mnoho obohaceny základy projektu (původně pro svět ve kterém by se měl odehrávat komiks), které pak Albi použila jako kostru pro Equilibrium na warnetu.

* - nebo také Michaela B., MaB, Thaleia, Jiskra... hm, ThAlbi? :)
** - a taky to bylo asi naposled, co jsem byla v Cpt. Morganovi na pizze. Chuťové buňky společně s peněženkou posléze zahlásily: Nevermoar!

První čokoládovna (Olomouc, Dukelská 17)
Pak už nastal čas aklimatizovat se v První čokoládovně. Kde jsem nakonec zůstala dva roky. Ta byla svědkem jak „událostí tak hrozných, že na ně bylo radši už dávno zapomenuto“(ta naštěstí byla jediná. Totally not worth it.), tak i docela hodně prima akcí a událostí památných.

Zde je malý výčet:
.::. Jedna ze Silvestrovských akcí, která byla ještě dvoudenní. A vyplynulo z ní několik poučení: Raději nechoďte na bazén, pokud jste večer předtím moc pili. Někdy je lepší nenechat se strhnout okamžikem. Kuchaře/kuchařku vždy pochvalte! A poslední a nejdůležitější!!!: Pokud budete mít někdy možnost jíst u Lorda a jeho lady, poproste ThAl, ať vám udělá pomazánku. Byla, slovy Doktora, fantastic! A věřím že s postupujícími roky se ThAl ještě zdokonalila *eeevil grin*
.::. Před plesem UP jsem poprvé a zřejmě i naposled viděla naživo Sallu v šatech. Proč sakra nevěří, že jí to v šatech sluší??
.::. Zjistila jsem, že můj pud sebezáchovy si občas bere dovolenou... to dokázala epizodka s karmou. Po koupání mi přišlo, že je v místnosti neobvyklé teplo. Krátký pohled na předpotopní přístroj pro ohřev vody odhalil, že je rozpálený až doběla. A v místě kde byla mřížka, přes kterou se v karmě lépe usazoval prach, šlehaly plameny. Naprosto klidně jsem se šla poradit s ostatními spolubydlícími, jestli to tak má být nebo ne. Následující vývoj situace se naštěstí obešel bez hasičů a výbuchu.
.::. Návštěva Artoo/Salátka/Aničky. (Viz. zde) Nebo San *glompz*
.::. Není hřejivějšího pocitu, než když se učíte na zkoušku a vaše drahá polovička se o vás postará, i přes vaše protesty, že pomůžete s obědem...
.::. Pokud si někdo z vás na nějakou další vzpomene... dole je místo na komentáře ;)


Spolubydlící:
Počet: 5 +/- 1
První rok jsem bydlela se dvěma slečnami a osvojila si úžasnou dovednost spát, když se někdo v pokoji připravuje na ranní vyučování a šustí vším možným (moje momentální abilita zahrnuje pouze jednu osobu, jakmile někdo začne šustit unisono, je to horší). Vstávání a chození spát měly zajímavě rozvrstvené. Jedna z nich, z přirodovědecké fakulty, byla zvyklá stávat kolem páté ráno a chodit spát kolem devíti až půl desáté. Prý byla z vesnice. Hm. Druhá byla právnička. Přes všechny možné vtipy o chlastajících, hulících a … právnících byla zřejmě výjimkou potvrzující pravidlo. Do hospody se mi ji nikdy vytáhnout nepodařilo, o příteli neuvažovala a krom pár večerních chvil u českých „telenovel“ jsem ji viděla jen u učebnic. Které měla na stole vždy vzorově vyrovnané do komínků. Což bylo „pro blázna z filozofické fakulty*“ poněkud frustrující.
Naštěstí se mi hned na začátku podařilo s ní vyjasnit, že tu hloupou imitaci plovoucí podlahy dvakrát týdně zametat a vytírat prostě nebudeme, že jednou úplně stačí a basta.
V dalších dvou pokojích s námi bydlela jedna milá, slovenská budoucí magistra německého jazyka a pár – slečna na PdF ze zaměřením na mateřskou školku nebo 1.-4. stupeň ZŠ a její pracující přítel. Snažila se ony výchovné praktiky, které znala ze školy, používat na přítele, ten jim/jí ovšem velmi zdatně vzdoroval. Takže než se domluvili, kdo umyje nádobí, stálo tam jeden až tři dny.

Druhý rok se poměr změnil... slečna budoucí magistra se magistrou opravdu stala a z Olomouce odešla. Z našeho pokoje odešla slečna přírodovědkyně, která dostala koleje. A jako náhrada za ně přišel druhý pár. Slečna byla taktéž na PdF. Dvě budoucí učitelky se sešly na jednom privátě a vyloženě si padly do noty... což bylo pro zmatkáře a osobu, která vyznává organizační binec (tzn. Nikde vyloženě špína nebo trojkombinace jídlo/učebnice/oblečení zamíchané mezi sebou, ale vyloženě uklizeno také není)... docela špatné.
Svoje chandry jsem si pak vybíjela po nocích na Stormtrooperech při hraní Jedi Knighta.
O „novém“ páru bych mohla krom jiného uvést jednu charakteristickou věc... vysokou úmrtnost jejich domácích mazlíčků. Za ten rok, kdy jsem měla možnost s nimi bydlet jim rukama prošel jeden křeček, jeden osmák degu a dva králíčci. Jak se jim to dařilo to nevím, zas tak zanedbaně chlupatci nevypadali. Zřejmě špatná aura místa.

Nakonec jsem byla ráda, když za mnou dveře zaklaply a už nikdy se neměly otevřít. Když se na vás někdo usmívá jakože nic a všechno v pořádku a pak za půl roku, když zrovna přijde bytná něco zařizovat se od ní dozvíte, že jste „prý udělali to, to a to“, s tím, že si na nic podobného nepamatujete... a navíc, že vám ten dotyčný „neznámý“ není schopný říct, co mu na vás vadí vám do očí... to se nedá považovat za zdravé sociální vztahy v místě bydliště.

Takže jsem si sbalila svých pět až šest švestek/báglů a na třetí rok svého studia jsem se odstěhovala ke Floře.

* - oblíbená fráze našeho matematikáře na střední: „A kam si myslíte, že s takovými znalostmi matematiky půjdete? Na filozofickou fakultu, mezi ty blázny?!“ Jistě, pane profesore.

Druhá čokoládovna (Olomouc, Štítného 3)
aneb Krteček a čokoládovna

Nerada bych vykládala bludy, ale novou spolubydlící do pokoje jsem získala úplně náhodou. S Lewin jsme se potkávaly jen občas – na Koprconech nebo na akcích jako byl Milan-Lasica-con (kdy jsme se já, Artoo, Ace a Lewin, sešli v novojičínské čajovně a hlučící pubertální výrostci v druhém salónku odděleném pouze sádrokartonovou stěnou to velice těžce nesli. „Vy si myslíte, že jste vtipní? Třeba jako Lasica, co?!“).
V ten den jsem se věnovala své oblíbené zábavě – před cestou na privát jsem si prohlížela výkladní skříně v ulici vedoucí na Horní náměstí a byla myšlenkami jinde, když jsem potkala Lewin s jejím otcem, jak jdou po ulici. Zapovídali jsme se tak, že jsme nakonec skončili v restaurací v prostorách Konviktu. Mám pocit, že v té době padl návrh, že by se mohla nastěhovat společně se mnou...
No, a naštěstí to vyšlo :) .
Obě jsme se stěhovaly za třetí slečnou, která ráda vystupuje pod přezdívkou Jovey... stěhovaly ne náhodou, poněvadž je to spolužačka z ročníku... a tak nějak jsme si padly zezačátku do noty (před kabinetem Boba „Arbeitovy ruky“ Hýska a sluníčka Emy Jelínkové, při čekání na zkoušku z British Studies... ale to je jiná story.. lehce legendary!)... soužití na jednom bytě ukázalo, že to zas tak růžové nebude (we have unique ability to drive each other mad in a way, oh yeah...), ale rozhodně se s ní dá vycházet lépe než se spolubydlícími v čokoládovně č.1.

Ale k privátu samotnému: jednalo se o 3+1 ve starší zástavbě, který byl v létě oázou chladu, a u něhož bytná vyřešila unikání tepla v zimě velice kuriozně – dvěma až třemi vrstvami koberců v chodbě. TO, že okna zas tak netěsnila nevadilo. Trubky vedoucí horkou vodu k topení byly vedeny vně stěny. Když se topilo, vzduch byl suchý tak, že pokud jste nechali přes noc na stole otevřené brambůrky, nerozplizly se a nezměkly, jak už se to tak stává – ve vzduchu totiž nebyla žádná přebytečná vlhkost, kterou by mohly nasát. Největší problémy ale dělal boiler... s železnou pravidelností se porouchával v době největších mrazů. Mňamka.

Jinak se nám ho ale podařilo docela zútulnit. Ve zkratce – Lewiňátko je velký fanda Krtečka, Shaun the Sheep a Star Wars. A podle toho vypadala i výzdoba pokoje. I já přispěla svou troškou do mlýna – na loňském Istroconu jsem si pořídila plakáty D.Gray-mana... tak si našly na stěně místo.
Jinak se jednalo/jedná o totální symbiózu dvou infantilů, navíc sledujících americké i britské seriály. Při příležitosti akce v McDonaldu jsme si pořídily celou armádu miniaturních plyšových ewoků (zas tolik jich nebylo, ale minimálně šest jich máme určitě...)... ewokožrouti třeste se! Duck Tales 4 evah!
Fakt, že studuje LF to jen obohatil. Například se pak člověk dozví, jak to mohlo čistě teoreticky být s Annou Bolleynovou. Pokud se nemýlím bylo to něco ve smyslu o rozdílných Rh faktorech. Že po početí prvního dítěte s králem si vybudovala protilátky a proto každé její další otěhotnění skončilo potratem. A když dostanete ke zkontrolování text o zeleném očním zákalu, tak vám to taky docela rozšíří obzory. A slovní zásobu.
Je radost s ní bydlet :)

Rok utekl (in joy and happiness :-* :) ), zvláště posledních několik měsíců kvůli ukončování studia a státnicím, jako voda a byl čas buď zůstat nebo se stěhovat dál. Bytná se rozhodla navýšit nám nájem na hlavu na skoro tři tisíce. Takže jsme vycouvaly. Také kvůli kotli, navíc jsme se obávaly, že nám na byt nastrčí další spolubydlící jako byla... říkejme jí třeba ŠZ.

Dodatkově o spolubydlících:

Stav: 3 +/- 1

O naší trojce je už napsáno výše. Osoba, kterou kvůli její kontroverznosti budeme popisovat pouze iniciálami se k nám nastěhovala někdy v říjnu. A to díky shodě náhod. Ewoče mělo známou, která se měla nastěhovat s námi, ale bytná ji odmítla, protože prý místo slíbila už někomu jinému. Ona slečna se zamluveným místem ale neměla podepsanou smlouvu a taky už ji nikdy nepodepsala... a naše známá jaksi nechtěla čekat a podepsala smlouvu jinde. Takže to vypadalo, že budeme bydlet tři na privátě se čtyřmi místy.
Bytné se ale někde podařilo vyhrabat právě ŠZ. Skladnici z jednoho nejmenovaného hypermarketu, která měla dvouletého syna (v péči své matky) a sklon ke chronickému lhaní. A také kleptomanii. Začalo to jídlem. První vlaštovkou byl bezový sirup, který jsem si za nekřesťanské peníze koupila. Než jsem si ho stačila vychutnat jednoduše vysublimoval. ŠZ to zapřela. Posléze začala být odvážnější – svůj chudý plat si přilepšovala ze zásob nás tří (hrozně jí chutnaly Lewininy Kinder mléčné řezy... za víkend zvládla zbastlit i čtyři)... z ledničky se začaly ztrácet věci. A posléze nejen z ledničky. Nemohli jsme jí to dokázat, protože jí nikdo nechytl při činu. Nakonec jsme ale důkaz získaly. Neprokazatelný soudně, bohužel, ale nám to stačilo. Přesto se nás snažila poštvat proti sobě (asi sázela na to, že se neznáme a nevěříme si... v čemž se šeredně spletla). Nakonec zmizela... bez zaplacení jednoho a půl nájmu bytné, s pár stříbrnými věcmi ode mě (které sice nebyly drahé, ale měly mnohem větší citovou hodnotu – byly od Toebiho.) a zlatem a bižuterií od Jovey. Lewininy hodinky se nakonec našly... v jedné z kabelek ŠZ, které tam nechala.
Nedalo se nijak zakročit, nic dělat – vše co si přivlastnila dohromady nedávalo částku, kdy by mohla být stíhána za trestný čin. Asi se dobře vyznala.
Následně jsme si pak s bytnou porovnávaly verze životního příběhu ŠZ. Měly by ji zaměstnat někde v kreativním centru pro výrobu telenovel... ani jedna verze nebyla stejná. Zajímalo by mě, zda tu slečnu ještě někdy potkáme... rozhodně by to bylo hm, zajímavé.

Pokračování příště: podtitul Hledání čokoládovny.

Still alive! - Ack! update

pozn. Věnováno Českým Drahám, díky nimž jsem ve večer "čarodek" čekala na vlakové zastávce v Hranicích, jejichž rychlík z Brna do Bohumína měl opět nepatrné zpoždění(80minut)... Prý někde padaly troleje...

--==Můžu vám namasírovat nohy?==--

aneb, co se mi všechno podařilo stihnout a nestihnout...

Ack! Jakožto citoslovce reakce na situaci, při které vám zatrne...

Vzorové situace:

číslo 1: Neobvyklý servis ve vlaku.

Toho člověka jsem znala od vidění. Takového toho bezkontaktního „od vidění“ párkrát do roka – jakmile jezdíte často vlakem a zvlášť jakoukoliv verzí „Příborské střely či Hrušovanského shinkanzenu“, některé tváře se začnou opakovat, takže si je zapamatujete.Pokud se nejedná o nějakou výjimečnou společnost typu rodina/známí/SFK Radegast skvadra, většinou si zalezu odděleně od ostatních cestujících a koukám z okna na ubíhající krajinu kolem, bez zběžného seznamování se jedním uchem tam druhým ven s konverzací uvnitř vagónu. Na takovou meditativní osamělost jsem si navykla tolik, že jede-li se mnou nějaký spolužák z bývalé střední, tak sice s úsměvem pozdravím, ale vzápětí se taktně vzdaluju. Nejsem typ na zdvořilostní konverzace, z mého ročníku střední školy mi nikdo k srdci až na několik výjimek vyloženě nepřirostl...
Takže jsem po tom, co jsem letmo zkontrolovala, jestli se ta osoba tak upřeně dívá na mě, díru do hlavy vypalující pohled ignorovala a věnovala se své oblíbené zábavě ve vlaku. Nakonec z toho člověka vypadlo, jestli bych nechtěla zadarmo namasírovat nohy. Ack. Takhle se ptají neznámých lidí pravděpodobně jen tři skupiny lidí: A) úchylové, B) zoufalci/odvážlivci, když se snaží někoho sbalit, přičemž v jedné osobě může být zastoupeno A i B, a za C) studenti fyzioterapie, kteří zapinkali přípravu na zkoušku a teď marně shánějí pokusné králíky... subjekty, aby jim to zhodnotili nanečisto, než budou masírovat pokusné objekty za účasti komise(masírovat nohy komisi?). V rámci konverzace typu „unuď ho zjišťováním faktů a pak ve Studénce zdrhni, pokud bude potřeba“ jsem zjistila, že je to s velkou pravděpodobností příslušník skupiny C (ohledáním a posteriori jsem zjistila, že v Českých Budějovicích na fakultě zdravotně sociální existuje obor Fyzioterapie). Chvíle zaváhání a pak, v paměti vzpomínky na masáž chodidel jedním Olomouckým známým s přirozeným nadáním, jsem nakonec trochu zdráhavě souhlasila. Sice jsem ještě pro jistotu sedla do kupé, kde jeli další dva studenti, ale cesta ze Studénky do Přerova se obešla bez incidentů a dokonce uběhla rychleji i díky příjemné konverzaci. S namasírovanými chodidly se mi pak v Olomouci dobře běželo na tramvaj...

číslo 2: Pohřeb -dam-ova mládí.

Na tuhle akci jsem se dostala náhodou... Innes se o tom zmínila a když se poté zmínila i o tom, že byla akce pasována na jarním kolínku na částečně klubovou, tak jsem se pod vidinou „akce pro úzce-širší veřejnost“ rozhodla připojit. Když jsme s Innes, Ertefolem a El dorazili, udělali jsme Ack! skupinově. Ukázalo se totiž, že ze širší veřejnosti nedorazil nikdo kromě nás čtyř a zbytek byli Davidovi VIP. Ale nakonec se to vyvinulo v moc příjemnou akci. S El jsme se pohoupali na „houpačkách“ jejichž sedačky někdo zřejmě úspěšně serval z vleku, zavolali jsme Lewin (viz. ukázková situace č.3), která toho díky podivné kvalitě signálu nerozuměla vůbec nic(pitím to nebylo), konverzovali, pili, zahráli si na Wii... večer ovšem vyvrcholil tragicky. Abych řekla pravdu, ten kdo to Budjimu provedl, by zasloužil rozbít hub-... eh, displej.

Číslo 3: „Mediální hvězda“. Mihnout se dvakrát v televizi v jednom měsíci a přitom jste nic zlého nespáchali, to už je na pováženou. Zvlášť pro osobu, jakou je moje maličkost, která zdrhá před kameru seč může a kdy může... Poprvé to bylo na Cravataconu, kdy nás v anime místnosti překvapil kameraman při promítání jednoho AMV z loňského ročníku Viewer´s Choice Awards(a že to byly samé lehce psychedelické kousky, frenzy střih letos vládl). A kde to bylo podruhé – to jsem se dozvěděla od mé drahé ewočí spolubydlící, která mě řádně vylekala smskou při výše zmiňovaných oslavách. Prý „mediální hvězda“, heh. Vyšlo najevo, že v den, kdy jsem mířila klasicky s batohem a taškou domů, byl první den, kdy se v Olomouckých tramvajích zavedla kuriozní směrnice - batohy nesmí být na zádech, ale v ruce a nebo na podlaze. Někde na Žižkově Náměstí jsem si všimla, že mladá sympatická holčina za mnou drží v ruce mikrofon. A osoba za ní zase kameru... a já bláhová myslela, že je vypnutá, tudíž neškodná. Ale každopádně jsem zvěčněná v archivu zpráv TV Prima, jak vycházím z tramvaje... to mám tedy radost. :P

Číslo 4: Facebook. Je zlo. Říkala jsem to předtím, říkám to i teď. Ovšem s tím rozdílem, že jsem neodolala soustředěnému, byť časově rozvrstvenému nátlaku(na Koprconu to byl Ondrowan dokonce i s úplatkem, pak Innes s přirozeným přesvědčovacím talentem... posledním hřebíčkem do rakve byla debata na ICQ s El) a účet si pořídila.

Ano, má to svá plus - například hlášky profesora, který perlí v tomto semestru v Shakespeare´s Comedies, nemusím pracně hledat... a vím aspoň, co dělají lidi, které znám, některé z nich mám dokonce i moc ráda a komunikace s nimi by jinak byla trošku problematičtější.
Ack! proto, že jakožto sociální síť jde se sdílením informací sakra do eticky šedých zón... Nemám nic proti kvízům (i když co jsem viděla, tak je dobrých jenom pár, zbytek slabší průměr a hůř)
Hlavně takzvané Naughty Question, kdy odpovídáte ano nebo na otázky "na tělo" o jiných osobách... a můžete zjistit, kdo tak o vás odpovídal (a pak mu třeba, pokud bude na dosah a vyjádří se o vás nelichotivě, nějakým způsobem "revanšovat"), ale musíte na ošklivé otázky odpovídat také. Přijde mi to zvrhlé...
Sociální sítě jsou zlo, jakmile se jednou zařadíte, je těžká cesta zpátky. Něco jako u pravidelných kuřáků... ti také radí: "Vůbec s tím nezačínejte..." a mají pravdu...

Je po něm... (R.I.P.)

Dostala jsem svou Toshibu na Vánoce/18. narozeniny. Měla to být tak trochu víceučelová berlička - v té době jsem se pokoušela dostat na UTB na Animaci, takže proto tabletový notebook. Otec mi ho tehdy ještě objednával ze zahraničí přes českou pobočku firmy (o rok později se začala prodávat i tady u nás) a stál, jak to říci... DOST. Co si budeme nalhávat, moc mě těší a jsem hrdá, že ve mně byla vložena důvěra a někdo byl ochoten do mého vývoje tolik investovat. Jen škoda, že do Zlína mi to nakonec nevyšlo. Ono dostat notebook a teprve se pokoušet ovládnout Flash dva, tři měsíce před deadlinem prací je docela tvůrčí seppuku (synonymum je harakiri btw).
Na "takové to domácí vybarvování" docela drahý notebook, ale docela se dařilo, když byl čas. Navíc, jak může potvrdit Tobi (kterému jeho Toshiba* zatím pořád funguje), pro čtení (nejen comicsů) se takový počítač velmi hodí. Takže sice amatérsky, ale byl využíván jak měl.

Během těch čtyř let, co mi Toshiba věrně sloužila byla v servisu celkem třikrát. Poprvé kvůli opožděné reakci tabletového displeje (špatně se na tom kreslí, pokud se vám kurzor komíhá nějaké 3 cm od místa, kde ho chcete mít), podruhé kvůli poruše displeje/grafické karty (naštěstí stále ještě v záruce)... a pak byl dlouho klid.
A do třetice všeho dobrého i zlého - ono rozpadávání se obrazu před týdnem.
Měla to být původně bezproblémová oprava. Diagnóza byla potvrzena - jednalo se zřejmě o závadu na grafické kartě. Takže jsem poslušně odevzdala notebook do povolaných rukou a čekala, jak to celé dopadne.Ukázalo se, že notebook měl integrovanou grafickou kartu... takže by bylo potřeba vyměnit celou základní desku. Když mi moje drahá polovička poslala fakturu ohledně opravy, bylo dobře, že jsem seděla.

Mohl by to být dobrý pokus o aprílový žertík. Ale bohužel není...

Zakázka č. 2009-03-30/015 Číslo SZ: 25865 S/N: 95617461G
Vadná základní deska.
Celková hodnota nabídky v Kč: 23 360.00
s DPH: 27 798.40

Takže byl de facto nad mým notebookem vyřčen rozsudek smrti zapadáním prachem. Ať už mám k němu jakoukoliv "citovou vazbu"(fandové HIMYMu nechť vzpomenou na Fiero ;) ), vydávat tolik peněz za resuscitaci je poněkud... neekonomické.

Takže odpočívej v pokoji, Toshibo. Vzpomínáme...

*- Oba tabletové n-booky byly součástí výrobní řady, která byla po relativně krátké době uzavřena a dále se ve vývoji tímto směrem nepokračovalo. A oba byly pořízeny předtím, než jsme se potkali. Zajímavá shoda náhod, která ukazuje, že minimálně co se týká elektroniky máme s mou drahou polovičkou podobný vkus :)

Akce kulový blesk - poté

Počasí se nakonec umoudřilo a akce kulový blesk vyšla. Počet našich řad se nakonec rozrostl na 3+1. Albi, Salla, Sid (v abecedním pořadí. Sala s dvěma páry bruslí, mě se podařilo vyhrabat a dotáhnout na chrbátě ty své) a jakožto všemožně (hlavně však psychická) působící podpora i Tobi.

Počasí stálo při nás, takže si momentálně mohu odškrtnout jednu položku z "Věcí, které bych ráda udělala dokud budu moct*", a to zabruslit si v Brně. Dva roky dozadu jsem se tahala s bruslemi do Brna, abych zjistila, že tam byla drsná obleva a led byste našli maximálně v mrazáku na VŠ kolejích. Tentokrát se zadařilo.
I přes nástrahy Brněnské dopravy - kdy je autobus a jeho zastávka v určitém okamžiku a nejbližším sféře prostoru jinde, než by vám bylo milé. Zato jsme ale s linkou číslo 25 prozkoumali zákoutí, kde bych se jinak asi nepodívala. Zjistila jsem, že pokud se chcete dostat na Konečného náměstí od fakultky, je to vážně ta nejrychlejší cesta. Bite meh, ale je to tak.
Samotné bruslení dopadlo docela dobře...

(obrázky jsou pouze ilustrační, k žádným větším nehodám nedošlo. Fakt :) )

Bruslení je něco jako plavání, jízda na kole, nebo hraní Tekkenu. Můžete přestat, ale jakmile s tím znovu začnete, vybaví se vám zbytek velice rychle. Sice jsem se cítila drobet opuštěně (holt nejsem zvyklá na tempo Sally a Albi - ty jsou víc sehrané), ale co už. Nohy přestaly bolet až ke konci. Nějakých blíže neurčených pár minut předtím, než si Salla po statečném boji se zemskou přitažlivostí ozkoušela tvrdost ledu a rozhodla se, že bruslení bylo pro ten den dost.

Pak ještě jedna jukací návštěva(viz.*) a návrat do modré... čajovny, kdy Tobi vymyslel celou tu teorii o kebabu, kebabě a kebabátkách. Pak, když byla chuť kandovaného zázvoru spláchnuta dostatkem čaje, se společnost rozpadla. A ne, bohužel jsem nepřispěla k Dokonalé romanci... holt samostatně se tvoří těžko. Krayt Dragon bude muset počkat na jinou příležitost...

* - tento výlet do Brna byl úspěšný i pro odškrtnutí položky "Sáhnout si na králíčka Felixe...". Díky, Sallo ;)

To Victory...

Tento záznam by se hodil spíše na Twitter, ale obávám se, že by 150 znaků zřejmě nestačilo na obsáhnutí velikosti dnešního večera.
Zavítala jsem na "hrací večer" firmy, ve které pracuje Miharu. Do jedné hospůdky... kterou domorodci budou znát pod názvem Libra. Poprvé a asi zřejmě naposled, protože po tom, co jsme s Pavlou provedly ostatním při Bang!u se šéf vyjádřil, že příště bez bab. Pilo se, jedlo se a samozřejmě se hrálo.
A dneska si na mě evidentně sedlo štěstí (kruci, měla jsem si vsadit i Sportku...). Japato? Nejsem sice Rimmer, abych se opájela každým tahem své triumfální jízdy... ale za zmínku to stojí.

Hrála se Dvorana děsu. Tak trošku survival horor. Pro sedm hráčů. Úkolem je dostat co nejdříve dva ze tří vašich postaviček ven z labyrintu, aniž by byly sežrány obludou co v labyrintu žije... a jak Michal podotkl: "Vyhrála podle normálních pravidel, i těch vymyšlených." Tedy dvakrát za sebou (podruhé, když jsem hrála s žetony za jednu slečnu, která musela odejít - v jejím případě jsem zachránila všechny tři postavičky. Nic proti blondýnům a blondýnkám - ale ti většinou skapou v hororech jako první - jak říkám... divný večer).
A pak Bang! ... ještě než se začal hrát, chtěla jsem odejít. Ale naneštěstí jsem si na začátku vytáhla kartu Sheriffa. Takže hádejte co následovalo. Ano, vítězství. Sice se ztrátou jednoho Vice... ale i tak. Druhý můj vice byla Pavla. Renegát Miharu to okomentoval tím, že "se proti němu spiknem vždycky". Což si můžete vyložit všelijak, vzhledem k tomu, že Pája je jeho drahá polovička. Proto příště "bez bab". Ženská intuice je prima věc a... mocná zbraň.

Po dohrání a zaplacení útraty následoval ještě bonus v podobě hromadného odvozu (manager IT sekce řekl podřízenému IT pracovníkovi... a evidentně hierarchie funguje i podprahově)...
Doufejme, že jim nálada "bez bab" moc dlouho nevydrží... bylo to prima :)