Na večerním pobývání s přáteli v nějaké hospůdce je povětšinou cosi příjemného(pokud vám nestane, že někdo se rozhodne utvořit separovaný tábor na druhém konci stolu, ale to je možná jen problém velkých skupin lidí, ale zpět).
Když už se navrátíte na své koleje, priváty, do svých domovů, zůstane vám na patře a v duši, jakási sladká příjemná pachuť. Uspokojení, smíchané s únavou a příjemnou ospalostí (která ovšem příjemná zůstane pouze teď, a ne ráno, kdy musíte být v osm hodin usazeni v učebně.)
Abych pravdu řekla, nebyla jsem s to pochopit, když mi občas od známého po nějakém „posezení s přáteli“ došla zpráva typu 'Mám tě ráddd'. Ale v tom samém rozpoložení mi to tak divné nepřijde. Ačkoliv mne možné zbývající desetinky promile opustily během dvacetiminutové procházky ke privátu (tramvaje ještě nejezdí, samozřejmě) skrz studené Olomoucké uličky… člověk cítí… vnitřní klid a svět je najednou strašně fajn. Nevymýšlím si.
Když si odpustím veškeré to filosofické žvatlání kolem a budu k tomu přistupovat realisticky – strávila jsem večer ve Svatováclavské hospodě – spolu s tzv. „zdravým jádrem“(někdy dojeďte a poznáte ho, výkvět spolužactva) a shodou náhod s námi zaskočila na tupláček i Teela a báječně jsme se bavili. Ačkoliv mezi spolužáky teď moje image slušňačky asi utržila pár ran... ale budiž, někdy to přijít muselo.
Žádné komentáře:
Okomentovat