Velký flám

aneb svéráz plesové sezóny. Sobotní večer, šest osob a akce ve znamení pití všeho druhu, zábavy a hlavně tance. Někomu by to mohlo znít jako dobrý námět na horror, ovšem jak tomu bylo doopravdy...

---

Předem bych chtěla upozornit, že uvádět mě, jako hlavní iniciátorku je poněkud nepřesné. Ovšem svůj podíl na zorganizování nepopírám :). Po fiasku minulého roku (kdy ztroskotal megalomanský plán vymetání plesů v Brně i jinde...) se zadařilo. Tentokrát se bez větších komplikací domluvil počet účastníků, se štěstím přímo husarským jsem koupila lístky-místenky a pak už nezbylo než čekat. Přes poměrně katastrofické scénáře - namátkou souboje mano e mano v bahně či přetvoření prostor plesu v Club Hell - se celá akce začala rozjíždět víceméně poklidně.

Dějství I. - Přípravy
Monsieur MacBlair dorazil relativně dřív, než zbytek Brňáků, za účelem zkulturnění. Když se z poněkud plyšově vyhlížejícího* tuláka stal mladší bratr mafiánského bosse, vyrazili jsme směrem na Dolní náměstí. Tam už čekal Lord a Albi, oběd od Lordovy maminky (druhý chod jsem snědla já a Blair nedostal ani knedlík, přiznávám se) a Epizoda 3 na PS2. Pánové si vyměňovali data a Míša mi popisovala pikantnosti předvalentýnské párty, která se udála v Brně. Albi vypadala krapet nemocně, ale vzchopila se. Pak jsme si chvíli hráli a než jsme se nadáli, tak dorazil Cece a Salla... a posléze na moment, jako čestný host, i Adamsith. Stačili se s Lordem a Blairem trochu pokočkovat způsobem, který trochu připomínal jistá bojová umění.

Po dohodě jsme se rozdělili na dámskou a pánskou část. Neměla bych opomenout vzpurný automat u PRIORu, který holkám umíněně vracel mince a nechtěl vyplivnout jízdenky. Tudíž jsme se vycházkovým tempem prošly ke Koruně a zpět.

Když se nám podařilo dojet na privát, daly jsme se do procesu, jehož podstata opačnému pohlaví v některých případech uniká - do kouzlení (trocha glamarye pod oči a je to). Bez úspěchu jsme se pokoušeli Mirku přesvědčit, aby šla v šatech (a jak jí slušely! **). Bez úspěchu jsme se pokoušely Mirku přemluvit, ať se nechá nalíčit (a jak by jí to pak teprv slušelo!!! ). Bez úspěchu jsem se pokoušela Mirku přemluvit, ať si odpustí nemístné komentáře k výrobě Míšiného účesu***. Nakonec jsme s úderem sedmé hodiny byly připravené. A pánové nikde.

Tak jsme museli počkat půl hodiny, než se došourali do čokoládovny, vyšňoření pánové a vyšňořené dámy byli zdokumentováni fotkami a mohlo se vyrazit.

* plyšově vyhlížející - zkráceně "plyšový" - je termín, který byl vyvinut a upřesněn společně se San. Abych to osvětlila: jedná se o přímou úměru v podobnosti a četnosti ochlupení v porovnání s Wookieem ;)
** Jiřímu by se dle kánonu anime... a jako správnému anime-fanouškovi jistě spustil nosebleed.
*** ukázka: Salla : "Tady ti ještě čouhá pramínek! A tady odstává!" *dětinsky nadšeně ukazuje prstíkem*
Sid: *tiše si pro sebe skřípe zuby a snaží se moc neublížit Albi, jak jí připevňuje pramínky vlasů k jiným pramínkům vlasů a uvažuje jak by Salle píchla vlásenku do oka*

Dějství II. - Ples
Šest nás vyšlo do studené noci směrem k budově Olomouckého kraje. A že byla doopravdy zima - skoro mráz a děsně foukalo. Někomu to vadilo více, někomu méně. V takovém počasí ani ten kabát nebyl moc co platný. Zvlášť pokud pod kabátem máte koktejlky, které moc nezahřejí.

Ale těsně předtím, než by někteří prochladli, jsme došli k zadnímu vchodu , kudy bylo možno se do míst konání dostat. U vchodu jsme byli odbaveni a vybaveni čokoládkou (já s širokým úsměvem pozdravila spolužačku z Japonštiny, která se podílela na organizaci a stála hrdinně proti příchozím.).

Roztomilá mezihra byla u šatny s kabáty. Míša a Mirka byly dle kodexu gentlemana obslouženy svými partnery... já jsem zákeřně a s milým úsměvem vrazila svůj kabát do ruky Blairovi (ať netrhá partu).
Následovalo nenápadné obhlédnutí prostor a hledání našeho stolu. Což se víceméně bez komplikací podařilo. Řešilo se přidělování buráků (někdo se obětuje a sebere je z dalších stolů...).
Chvíli byla nálada poněkud... strnulá. Ale brzo se zábava rozjela. Další vývoj událostí poněkud splývá. Ne, že bych si je nepamatovala, ovšem nebudou přesně chronologicky.

Došlo na obstarávání pití. Blair se rozhodl (a velmi doslovně, jak při placení zjistil) plácnout se přes kapsu a pozvat mě na vodku s martini*, ale vybrali jsme si špatný bar. Po lehké slovní přestřelce typu:
B: "Vodku s Martini prosím. Dvakrát."
A: "Vodku a martini? Každé do jedné sklenky?"
B + S současně: "Nee! Vodku a martini spolu! Do jedné sklenky! A dvakrát!"
Barmanka zřejmě klasické vzdělání neměla... ale nakonec jsme požadovaný nápoj dostali. A byl výborný. Mňam!

Ples je od toho, aby se na něm i tančilo... a tudíž, když nikdo u našeho stolu nevypadal, že by se chystal protančit večer... s blatrem Blairem jsme převzali iniciativu a provokativně odešli trochu osvěžit znalosti z tanečních. A podařilo se. Tam, kde by třeba takový Cece popisoval hudbu stylem"AMV či krok sun krok" se nám podařilo objevit i nějaké náznaky jivu nebo cha-chy. Na jeden zátah jsme prošli víceméně všemi místy, kde něco hrálo - jazz v restauraci, kde jsme měli stůl. Cimbálovka na chodbě hrála tradičně - polka vklidu, ovšem když začali hrát čardáš - klidili jsme se pryč (o čardáši můžu vyprávět poměrně humornou historku z kolony). V hlavním sále hrála skupina s podivným názvem L.I.F. - krok sun krok popové variace zvládne skoro každý. Když jsme zjistili, že máme nahoře na "balkóně" diváky(pozn. rozuměj zbytek známých), rozhodli jsme se vydat za nimi.

Posléze se zábava víceméně rozpadla - pamatuju si na to, jak se nakonec i zbytek odhodlal jít tančit (jazz je prima =) ). V přestávkách mezi tančením se řešily samé zajímavé věci typu - proč se Blair tak leskne**, "Kolik by UV lampa odhalila slečen, které se oddávaly jiné zábavě než tanci, pití či konverzaci", náš známý Blair a jeho výběr známostí na jistých akcích (ano, mluvilo se o "těhotné prostitutce" - což je vágní a dost ofenzivní označení oné slečny z předvalentýnské párty, ovšem nikdo z nás netuší nakolik přesné a výstižné), a jiné veskrze zajímavé věci. Během té doby se pánové kamsi ztratili, posléze se zase našli a měli spoustu zážitků ke sdělení.
Když dohrálo country a hrál jazz, naše šestice se vmísila na parket... a někteří skoro zapomněli na to, že je tombola. K té bych mohla podotknout jen to - že ač byly ceny velmi hodnotné - přeci jen mám radši tomboly, kde je místo 55 cen cen 200, i když nejsou tak luxusní.
Ale vyšli jsme na balkón, zaujali místo, kde bylo vidět dobře na ceny a vyčkávali. Kdosi už to zmiňoval, ale vyhlašování bylo zábavné, takže ta víc než hodina jakoby zmizela. Nakonec se dočkal jen jeden z nás. Zde už mnohokrát zmiňovaný Blair. Zářil jako sluníčko, když uháněl po schodech dolů, aby si vyzvedl cenu - poukaz na Sushi menu.
Po tombole jsme se opět víceméně rozdělili.
Zábava trvala asi do půl druhé. Kdosi navrhoval počkat, až nás organizátoři vyhodí, ale to se nepovedlo. Během té doby se tančilo, pilo. Někdy oboje... S agentem číslo 005 jsme opět podnikli okružní cestu po parketech... zjistila jsem, že Disco dances (a nemusí být ani kazašské, když už jde o ty správné "zlaté hity") mi nesedí. Chvíli jsme se zašili na ochozu-balkóně... je ohromně zvláštní, že i když neděláte nic, jen sedíte, koukáte dolů na parket, jste trochu unavení a drobet alkoholu a dost endorfinů vyplavených tancem vám koluje v krevním oběhu, cítíte se jednoduše fajn a báječně. Po chvíli jsme byli na balkóně objeveni Mirkou a Cecem. Mirka i Cece mi ochotně pomohli se zbytkem Sex on the beach (pozn. tenhle koktejl bych si zas někdy měla dát!). A skupinově jsme šli hledat dva zbývající členy šestice. A našli jsme.
Míša vypadala poněkud unaveně, takže slovo dalo slovo a rozhodli jsme se vytratit.

Venku byla zima ještě o krapánek větší než předtím. Zastavili jsme se v čokoládovně pro věci, my holky se trochu víc přioděli, ať nezmrznem a vydali jsme se na cestu za noclehem.
Cesta byla skoro nezapomenutelná. Zima strašná. Ale potom, co jsme urazili cestu asi tak k Pedagogické fakultě, začalo sněžit. A sněžilo víc a víc...
A naše šestice se trochu pomalu, ale vytrvale blížila směrem k Dolnímu náměstí ztichlým městem a mrazivý noční vzduch sladce voněl, pocukrovaný vločkami.
Moment rozměru přímo poetického, vhodný k zapamatování, co při vzpomínce skoro zahřeje u srdce. A zvlášť, když vám nemrznou ruce =).

* vodkatini - protřepat, nemíchat. Jasné?!
** Třpytky na Blairovi se dají vysvětlit naprosto jednoduše(až bude čas, hodím sem "konspirační" obrázek =) ). Nerada bych některé osoby obírala o vymýšlení různých více či méně bombastických způsobů, jak se třpytky z mých šatů mohly dostat na různá místa agenta 005. Vysvětlení je naprosto jednoduché... a, možná ke zklamání některých, až příliš cudné. I u toho nejnevinnějšího držení při tanci, a zvlášť pokud se mu malinko potily ruce, mu musely na dlaních třpytky ulpět. A to nemluvím o různých otočkách a tanečních kreacích - tím se vysvětluje sako. A pokud máte stejně jako Blair ve zvyku si pročesávat prsty vlasy a při konverzaci si tlapkat mimoděk na obličej, tak je nasnadě proč házel odlesky až za ušima.

Dějství III. - Epilog
K bytu "Lordových" jsme docapkali kolem půl třetí ranní. Přes tajnou/netajnou chodbu jsme se dostali do pokoje. Podrobnostmi z usínání a ohledně chrápání jednotlivých osob nedisponuju. Potom, co jsem se převlékla do noční košile a zalezla do spacáku, jsem v minutě spala.
Ráno bylo jasné, že Blairův optimistický plán jet domů kolem půl šesté, posléze změněn na kolem osmé, se nevyvede.
Vstávalo se kolem půl jedenácté. Dostali jsme snídaňo-oběd... u kterého se opět vedly zajímavé diskuze.
Pak nastal čas chystání se, balení věcí... vyfasovali jsm dokonce každý svačinu. Míša a Libor zůstali doma a na mně bylo, abych zbytek dovedla zrádnými olomouckými uličkami až na nádraží.
A taky že jsme se tam dostali. Chvíli sem s trojicí zůstala v kupé a pak už jen zamávala odjíždějícímu vlaku... a tahle akce... "velký plesový flám" právě skončila.

Na závěr by se, jako na divadle, asi hodila malá děkovačka. Děkuju Míše a Liborovi, že stáli při mě a pomáhali při organizování. Děkuju Vlastíkovi, že mi dělal na plese společnost (ačkoliv jeho pověst/dobré jméno byly poněkud pochroumané, ale choval se jako džentlmen, nemůžu si stěžovat =) ). Děkuju Mirce a Jiřímu, že dorazili(víc lidí, víc zábavy- v nejrůznějších smyslech té věty). Děkuju Liborově mamince, za snídani, oběd, svačinku =). Jednoduše díky všem...
A na závěr malá otázka... zopakujeme si to někdy?